Adiabena

Adiabena
164 př. n. l.–379 Sasánovská říše →
Geografie
Mapa
Obyvatelstvo
Státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející
Následující
Sasánovská říše Sasánovská říše

Adiabena či Adiabené (řecky Αδιαβηνή) bylo starověké království v severní Mezopotámii (území dnešního východního Turecka a severního Iráku). Existovalo zhruba v letech 164 př. n. l. až 379.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Po většinu času své existence bylo vazalským státem Persie, nejprve Parthské říše, posléze Sásánovské říše. Načas se stalo ale i součástí Římské říše, jistý vliv měly v určitých obdobích i Makedonská, Seleukovská a Arménská říše (za Tigrana Velikého). Hlavním městem byla Arbela (dnešní Irbíl v Iráku).[1] Svého vrcholu dosáhlo království za vlády Izata II. (vládl v letech 30 až 54), kterému parthský král Artabanos II. udělil Nisibis jako odměnu za to, že mu pomohl znovu získat trůn.

Numismatika naznačuje založení království kolem roku 164 př. n. l., tedy po rozpadu řecké (seleukovské) nadvlády na Blízkém východě.[2] Jména králů z té doby nejsou známa, stejně jako prameny nezaznamenaly jméno prvního písemně doloženého panovníka, který se zúčastnil bitvy u Tigranakertu (69 př. n. l.) jako spojenec arménského krále Tigrana Velikého. Adiabena byla dobyta parthským králem Mithridatem I. asi v letech 145–141 př. n. l. a přinejmenším od vlády Mithridata II. (vládl 124–91 př. n. l.) sloužila jako autonomní součást Parthské říše. Oblast byla po Traianově invazi v roce 116 začleněna do římské provincie Asýrie. Předpokládá se, že královský rod Adiabeny poté, co uprchl před Traiánovou invazí, založil v Arménii šlechtický rod Amatuniů, který vládl oblasti mezi Urmijským a Vanským jezerem. Římany ale nakonec vytlačili Sásánovci. Ardašír II. je poslední postavou, která je zaznamenána jako král Adiabeny. Království bylo po jeho nástupu do funkce v roce 379 patrně přeměněno na provincii (šahr), kterou spravoval delegát (marzban nebo šahrab) sásánovského krále. Sásánovská říše tak Adiabenu nakonec plně pohltila.

Historickou zvláštností Adiabeny je, že v 1. století její královna se svými syny konvertovala k judaismu.[3] Královna Helena z Adiabene (v židovských zdrojích známá jako Heleni ha-Malka) se přestěhovala do Jeruzaléma, kde postavila paláce pro sebe i své syny, Izatese bar Monobaze a Monobaze II. v severní části města, jižně od Chrámové hory.[4] Sarkofág královny Heleny z Adiabene byl objeven v roce 1863.[5] Helena je oblíbenou postavou rabínské literatury a je zmiňována i v Talmudu. Pomáhala Židům v jejich válce s Římem. Po roce 115 však již nejsou v Adiabeně žádné stopy po židovské královské rodině. Převládajícím náboženstvím byl zoroastrismus, ale k judaismu bylo obyvatelstvo tolerantní. Židé byli ke království velmi loajální, jak dokázali svůj odbojem proti římské invazi. V pozdních obdobích království řada zoroastriánů a židů konvertovala ke křesťanství. To Sásánovci začali potlačovat poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím Římské říše.[6] Z etnického hlediska žila v Adiabeně smíšená populace Asyřanů, Arabů, Aramejců, Řeků, Židů a Íránců. Převládajícím jazykem byla syrština.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adiabene na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Arbela. Encyclopedia Iranica [online]. [cit. 2025-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ MARCIAK, Michał; WÓJCIKOWSKI, Robert S. Images of Kings of Adiabene: Numismatic and Sculptural Evidence. IRAQ. 2016-12, roč. 78, s. 79–101. Dostupné online [cit. 2025-02-08]. ISSN 0021-0889. doi:10.1017/irq.2016.8. (anglicky) 
  3. ↑ Adiabene. JewishEncyclopedia.com [online]. [cit. 2025-02-08]. Dostupné online. 
  4. ↑ NEUSNER, Jacob. The Conversion of Adiabene to Judaism: A New Perspective. Journal of Biblical Literature. 1964, roč. 83, čís. 1, s. 60–66. Dostupné online [cit. 2025-02-08]. ISSN 0021-9231. doi:10.2307/3264908. 
  5. ↑ SHAPIRA, Ran. A royal return. Haaretz.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-09-22. (anglicky) 
  6. ↑ NEUSNER, Jacob. Judaism, Christianity, and Zoroastrianism in Talmudic Babylonia. [s.l.]: Scholars Press 256 s. Dostupné online. ISBN 978-1-55540-474-1. (anglicky) Google-Books-ID: lX_XAAAAMAAJ.