Afrička stříbrnopruhá | |
---|---|
Afrička stříbrnopruhá | |
Stupeň ohrožení podle IUCN | |
málo dotčený[1] | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Třída | obojživelníci (Amphibia) |
Řád | žáby (Anura) |
Čeleď | rákosničkovití (Hyperoliidae) |
Rod | afrička (Afrixalus) |
Binomické jméno | |
Afrixalus fornasini (Bianconi, 1849) | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Afrička stříbrnopruhá, také afrička stříbropruhá (Afrixalus fornasini) je žába z čeledi rákosničkovití (Hyperoliidae) a rodu afrička (Afrixalus). Druh popsal Giovanni Giuseppe Bianconi roku 1849 a je známo několik vědeckých synonym: Afrixalus fornasini fornasini, Afrixalus fornasini loveridgei, Afrixalus fornasini unicolor a Afrixalus fornasinii.[2]
Vyskytuje se od Keni až po Jihoafrickou republiku, obývá například Malawi či Mosambik, přičemž ji lze najít v řadě chráněných oblastí. Žije na vlhkých savanách, v křovinatých oblastech, sušších lesích a dalších podobných stanovištích, a to až do nadmořské výšky 1 300 m.[3]
Jedná se o velký druh měřící 3 až 4 cm. Zbarvení je tmavé, přes tělo se táhnou stříbřité pruhy. V severní části areálu výskytu lze objevit i populace jednotně stříbrné. Samcům se navíc vyvíjejí černé nerovnosti na hlavě, hřbetě, horní ploše končetin a kolem kloaky. Holeně jsou z vrchní strany zabarveny bíle.[4] Na prstech mají žáby lepivé polštářky, pomocí kterých se mohou zachytit, přičemž váhu těla může udržet pouze jeden prst.[5]
Druh vydává hlasité, pomalé a nízké volání, které je obecně podobné kvákání ostatních afriček.[4] Aktivní je během noci. Rozmnožování probíhá ve stojatých vodách. Samice klade vajíčka na listy ve výšce asi 1 m od vodní hladiny.[5] Vylíhnutý pulec měří okolo 6,5 cm.[4] Konzumuje bezobratlé žijící ve vodním prostředí, podobně jako dospělé žáby, které se mimoto přiživí i na vajíčcích jiných žab.[5]
Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje tuto žábu za málo dotčenou. Ohrožení sice může pramenit s postupující urbanizací, vysycháním a odvodňováním rozmnožovacích lokalit, pěstováním cukrové třtiny či odlovem z volné přírody za účelem prodeje, ale tyto hrozby nejsou považovány za příliš vážné.[3]