Afropithecus turkanensis

Jak číst taxoboxAfropithecus turkanensis
alternativní popis obrázku chybí
Lebka Afropithecus turkanensis
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádprimáti (Primates)
Odděleníúzkonosí (Catarrhini)
ČeleďProconsulidae
RodAfropithecus
Leakey & Leakey, 1986
Binomické jméno
Afropithecus turkanensis
Leakey & Leakey 1986
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Afropithecus turkanensis je druh vyhynulých úzkonosých primátů, žijících v časném miocénu (před 17 – 18 miliony let) na území dnešní Keni. Zachycen byl na lokalitách Kalodirr, Moruorot, Locherangan a Buluk poblíž jezera Turkana.

Dosud jediný druh rodu Afropithecus turkanensis popsali v roce 1986 Richard a Meave Leakeyovi.[1] Druhové jméno vyjadřuje právě místo nálezu - jezero Turkana v Africe.

Podle části odborníků jsou s rodem Afropithecus totožné morfologicky velmi podobné rody Morotopithecus a Heliopithecus. Pro potvrzení nebo vyvrácení tohoto předpokladu je ovšem dosud k dispozici jen málo nálezů. Některými autory je Afropithecus řazen již do blízkosti mladšího rodu Kenyapithecus, spíše než k proconsulidům. Podle jiných tomu ale základní stavba tváře i dochované části postkraniální kostry odporují.[2]

Afropithecus byl poměrně velký primát, který dosahoval váhy asi 30 - 50 kg, což je přibližně velikost šimpanze.[3] Stejně jako u Proconsula představují ostatky Afropitheca zajímavou směs primitivních a odvozených znaků.[4] Na lebce je dobře patrný protáhlý čenich a další prvky, odkazující na oligocénního primáta rodu Aegyptopithecus. Afropithecus byl ovšem mnohonásobně větší. Dobře dochovaná obličejová část lebky, označená kódem KNM-WK 16999 umožnila mimo jiné i sledování morfologie mozku v prostoru za očnicemi. Zde ještě chyběly zvětšené čelní laloky, typické pro moderní i vyhynulé hominoidy, což Afropitheca také řadí spíše k proconsulidům než k hominidům.[4]

Postkraniální skelet se příliš se neliší od kostry druhu Proconsul nyanzae. Lze z něj odvodit, že Afropithecus žil na stromech, kde se pohyboval pomocí všech čtyř končetin. Nebyly zachyceny žádné stopy vzpřímenějšího postoje moderních lidoopů.[3]

Pokročilé znaky nese také chrup. Afropithecus měl na rozdíl od ostatních časně miocenních primátů silné čelisti i žvýkací svaly a jako první také stoličky opatřené silnou vrstvou skloviny. To mu umožňovalo konzumovat nejen měkké ovoce tropického lesa, ale i semena, tužší plody, hlízy a ořechy.[5] Právě potravní specializace na tužší potravu mohla být i příčinou primitivnějšího vzhledu lebky.[4]

Tato adaptace byla nutná vzhledem k postupnému vysušování klimatu během miocénu a s tím souvisejícím ústupem porostů tropického lesa. Díky silnější zubní sklovině dokázal Afropithecus obstát v měnících se podmínkách a kvůli tomu se také uvažuje, že právě tento rod (nebo jeho nástupci) mohl být prvním, který vycestoval z Afriky na sever směrem do Evropy a dál do Asie. To bylo možné díky tomu, že asi před 17 - 18 miliony let v souvislosti s poklesem mořské hladiny došlo k vytvoření suchozemských mostů mezi kontinenty. Afropithecus je dosud znám pouze z Keni, ovšem v Saúdské Arábii byl objeven velmi blízce příbuzný rod Heliopithecus. Prvním známým hominoidem v Evropě je zatím rod Griphopithecus.

  1. LEAKEY, R. E. F.; LEAKEY, M. G. A new Miocene hominoid from Kenya. Nature. 1986, roč. 324, s. 143–146. 
  2. HARRISON, T. Dendropithecoidea, Proconsuloidea and Hominoidea. In: WERDELIN, L.; SANDERS, W. J. Cenozoic Mammals of Africa. Berkeley: University of California Press, 2010. S. 429–469.
  3. a b KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín: Springer, 2007. S. 1347–1377.
  4. a b c BEGUN, D. R. Fossil record of Miocene hominoids. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 2. Berlín: Springer, 2007. S. 921–977.
  5. SMITH, T. M., Martin, L. B., Leakey, M. G. Enamel thickness, microstructure and development in Afropithecus turkanensis. Journal of Human Evolution. 1986, roč. 44, s. 283–306. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]