Albert Sabin

Albert Sabin
Narození26. srpna 1906
Bělostok
Úmrtí3. března 1993 (ve věku 86 let)
Washington, D.C.
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníArlingtonský národní hřbitov (38°52′24″ s. š., 77°4′15″ z. d.)
Alma materNewyorská univerzita
Lékařská fakulta Newyorské univerzity
Povolánívirolog, vysokoškolský učitel, vynálezce, patolog, imunolog, epidemiolog a lékař
ZaměstnavateléUniverzita Jižní Karolíny
University of Cincinnati
OceněníE. Mead Johnson Award (1941)
Cena Howarda Taylora Rickettse (1959)
Cena Roberta Kocha (1962)
Laskerova-DeBakeyova cena za klinický medicínský výzkum (1965)
Národní vyznamenání za vědu (1970)
… více na Wikidatech
Funkcepředseda (Weizmannův institut věd)
Webwww.sabin.org
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Albert Bruce Sabin, rodným jménem Abram Saperstejn (26. srpna 1906, Białystok – 3. března 1993, Washington) byl americký lékař-imunolog židovského původu, narozený na území někdejší ruské říše, v místě dnes ležícím na území Polska. Vynalezl orálně podávanou vakcínu proti dětské obrně, která tak nahradila starší, injekčně podávanou vakcínu Jonase Salka. Sabinova vakcína byla přijata po celém světě a pomohla výrazně snížit počet případů dětské obrny.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Původ a začátek kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z židovské rodiny, která v roce 1921 opustila Polsko a usadila se ve Spojených státech, kde měla dobře situované příbuzenstvo. S jejich podporou začal studovat ve škole pro dentisty, ale po dvou letech přešel na studium medicíny. Pod vlivem významného imunologa, profesora W.H.Parka se začal zajímat o bakteriologii.[1]

V roce 1930 se stal naturalizovaným občanem Spojených států a změnil si jméno na Albert Bruce Sabin. V roce 1931 získal lékařský titul na univerzitě v New Yorku.[1] Začal svou kariéru v Rockefellerově institutu pro lékařský výzkum. Jeho vědecký zájem se soustředil na výzkum v oblasti infekčních chorob, především dětské obrny. V roce 1939 se přestěhoval do Cincinnati a v Národním institutu zdraví (NIH) při tamní univerzitě se zabýval studiem virů a vývojem vakcíny.[1] Během druhé světové války byl podplukovníkem v americkém armádním lékařském sboru a pomohl vyvinout vakcínu proti japonské encefalitidě.

Orální vakcína proti dětské obrně

[editovat | editovat zdroj]

Ve 40. a 50. letech 20. století Sabin a jeho tým pokračovali v práci na vývoji vakcíny proti dětské obrně. V roce 1956 se jim podařilo vyrobit orální vakcínu, která používala oslabený živý virus ke stimulaci imunitní reakce v těle. Podávala se snadněji a byla účinnější než dřívější injekční verze vakcíny vyvinutá Jonasem Salkem, která byla vyrobena z mrtvých virů. Výroba vakcíny byla také levnější a mohla se snadněji distribuovat, což z ní udělalo klíčový nástroj v celosvětovém boji proti dětské obrně. Sabinova vakcína byla poprvé testována roku 1957 a krom snadnější aplikace byla efektivnější a měla delší účinek. Při zavádění vakcíny musel Sabin svést boj s americkou zdravotní agenturou, která dlouho preferovala vakcínu Salkovu. Větší pochopení našel v Sovětském svazu (především zásluhou sovětského mikrobiologa Michaila Chumakova) a také v Československu, kde se na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století uskutečnila akce masového očkování dětí proti obrně Sabinovou vakcínou. V roce 1959 Sabin osobně navštívil Československo. V roce 1961 bylo Československo vyhlášeno prvním státem na světě, kde byl virus zcela vymýcen. [1][2] Ve Spojených státech získala orální vakcína oficiální licenci až počátkem šedesátých let (1961–1964), takže zatímco Sověti Sabinovu vakcínu již masivně využívali, běžným Američanům nebyla dostupná. Sabin odmítl patentovat svou vakcínu a vzdal se komerčního využití farmaceutickým průmyslem, aby nízká cena zaručila její rozsáhlejší uplatnění. Stala se preferovanou vakcínou pro použití po celém světě a hrála hlavní roli při vymýcení dětské obrny v mnoha zemích.

Další etapa života

[editovat | editovat zdroj]

Sabin vyvinul léky i proti encefalitidě a horečce dengue. Kromě toho zkoumal možný vliv některých virů na vznik některých forem rakoviny. Sabin také vyvinul sérologický test na toxoplazmózu (Sabin–Feldmannův test).[3]

V letech 1969–1972 žil v Izraeli , kde působil jako prezident Weizmannova vědeckého ústavu v Rechovotu. Po svém návratu do Spojených států působil do roku 1982 jako profesor na lékařské univerzitě v Jižní Karolině. Později se přestěhoval do oblasti Washingtonu, D.C., kde působil jako rezidentní vědec v Mezinárodním centru Johna E. Fogartyho při Národním institutu zdraví v Bethesdě.

Od roku 1983 v důsledku artrózy krční páteře trpěl silnými bolestmi a téměř ochrnul. V roce 1992 se podrobil operaci, ale o rok později zemřel na selhání srdce.

Sabin zemřel 3. března 1993 ve Washingtonu, DC a je pohřben na Arlingtonském národním hřbitově..

Za své přínosy v medicíně získal řadu vyznamenání a ocenění. V USA roku 1970 získal Národní vyznamenání za vědu, roku 1986 Prezidentskou medaili svobody. V zahraničí Cenu Roberta Kocha (Německo 1962), Feltrinelliho cenu (Itálie 1964), Řád přátelství mezi národy (SSSR 1986). Od roku 1951 byl členem Národní akademie věd a od roku 1955 Americké akademie věd a umění.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Albert Sabin na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d ČERNÝ, Jiří. Přemožitelé času sv. 14. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Albert Bruce Sabin, s. 71–74. 
  2. ↑ HOLUBEC, Jiří. Nezištnost virologa Salka i cesta doktora Sabina za železnou oponu zachránily svět před dětskou obrnou. Reflex.cz [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ Sabin Albert B | Velký lékařský slovník On-Line. lekarske.slovniky.cz [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]