Alexej Petrovič Jermolov
| Alexej Petrovič Jermolov | |
|---|---|
 Portrét Alexeje Jermolova od George Dawea (před rokem 1825) | |
| Narození | 4. června 1777 Moskva |
| Úmrtí | 23. dubna 1861 (ve věku 83 let) Moskva |
| Místo pohřbení | Troitskoe Cemetery, Oryol |
| Děti | Viktor Yermolov Klavdy Yermolov Sever Yermolov |
| Rodiče | Petr Alekseevich Ermolov |
| Příbuzní | Vladimir Yermolov (vnuk) |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | generál pěchoty |
| Války | Kościuszkovo povstání Výprava do Persie 1796 Napoleonské války Kavkazská válka Rusko-perská válka (1826–28) |
| Bitvy | Bitva u Slavkova Bitva u Borodina Bitva u Krasného Bitva u Budyšína Bitva u Friedlandu Bitva u Heilsbergu Bitva u Lützenu Bitva u Chlumce |
| Vyznamenání | Řád sv. Jiří 2. třídy Řád sv. Ondřeje Řád sv. Anny 1. třídy Řád Bílého orla Řád sv. Alexandra Něvského |
 multimediální obsah na Commons | |
Alexej Petrovič Jermolov rusky Алексе́й Петро́вич Ермо́лов (4. června 1777 Moskva – 23. dubna 1861 tamtéž)[1] byl ruský generál, který velel ruským vojskům během dobývání Kavkazu.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v roce 1777 do aristokratické rodiny, která přišla do Moskvy z Orjolské gubernie. Absolvoval Moskevskou univerzitu, v roce 1787 nastoupil do gardového Preobraženského pluku, o čtyři roky později byl povýšen na poručíka a převelen do Novgorodu ke dragounskému pluku v hodnosti kapitána. Před tím než byl v roce 1794 poslán potlačit Kościuszkovo povstání, krátce v roce 1793 cvičil dělostřelecké a ženijní kadety. Za dobytí Pragy obdržel 12. ledna 1795 Řád sv. Jiří 4. třídy.
Následně byl převelen na východní Kavkaz, aby se tu zapojil do bojů s Persií. V dalším roce se účastnil tažení podél Kaspického moře do Persie. Ve věku devatenácti let získal hodnost podplukovníka a řád sv. Vladimíra.[2] Ale 7. ledna 1799 byl za účast v domnělém spiknutí zatčen a odsouzen k vyhnanství v Kostromě, kde se sám naučil latinsky. Po vraždě Pavla I. jej Alexandr I. omilostnil, Jermolov se vrátil k armádě a studoval díla Suvorova, jehož pokračovatelem se cítil být. 13. května 1801 byl přidělen k dělostřelectvu, poté od 21. června 1801 sloužil u jezdeckého dělostřeleckého oddílu.
Napoleonské války
[editovat | editovat zdroj]
V bitvě u Slavkova v roce 1805 bojoval v hodnosti plukovníka. Osvědčil se při velení převážně dělostřeleckých jednotek různých stupňů a v roce 1810 byl jmenován do generálské hodnosti. Za dva roky se stal náčelníkem štábu 1. západní armády. Bojoval u Smolenska i Lubina, byl povýšen do hodnosti generálporučíka a vyznamenal se i u Borodina, kde byl raněný při vedení jednoho z ruských protiútoků.
Během tažení do Evropy v letech 1813 a 1814 Jermolov velel dělostřeleckým oddílům spojenců. V roce 1813 bojoval u Lützenu, kde byl obviněn z porušení subordinace a převelen ke 2. gardové divizi. Poté bojoval u Budyšína, kde během ústupu velel zadnímu voji. V bitvě u Chlumce se po zranění hraběte Ostermana-Tolstého ujal velení ruských sil na levém křídle spojeneckých vojsk.[2] Velitelskými schopnostmi přispěl rozhodným způsobem u Chlumce k vítězství.
V roce 1814 se vyznamenal v bitvě u Paříže, za což obdržel 7. dubna 1814 Řád sv. Jiří. Jako velitel spojené ruské a pruské gardy se účastnil obsazení Paříže.
Kavkaz
[editovat | editovat zdroj]Vrchol kariéry Alexeje Petroviče přišel v roce 1816, kdy jej car jmenoval guvernérem Gruzie a Kavkazu a svěřil mu velení nad tamními vojsky.[2] Úkolem Jermolova bylo udržet území Zakavkazska teprve nedávno dobytá v těžkých bojích s Kádžárovci (1805–1813) a Osmany (1807–1812), obsadit Kavkaz oddělující nově dobytá území od Ruska a pacifikovat nepřátelské muslimské kmeny. Ale před tím byl vyslán na naléhavější misi do Teheránu s úkolem vyhnout se navrácení části získaných území, ke kterému se Rusko zavázalo smlouvou z Gulistánu z roku 1813.[1]
Během působení ve funkci vojenského velitele v oblasti Kavkazu se Jermolov, v mezičase povýšený do hodnosti generála dělostřelectva, se stal zosobněním brutality. V odpovědi pobouřenému Alexandru I. napsal: „Přeji si, aby hrůza mého jména střežila hranice účinněji než řetězy nebo pevnosti.“[3] Povýšení vzbudilo velkou nevoli služebně starších důstojníků a rozšířilo řady domácích nepřátel.[4] Ukázal se jako schopný administrátor a po úspěších v jednání s Persií byl 4. března 1818 opětovně povýšen.
V roce 1817 opevnil brod na řece Sunža a v dalším roce založil pevnost v Grozném. Po odražení útoku horských kmenů uspořádal trestnou výpravu a rozhodným postupem nepřátelské kmeny pacifikoval.
Po deset let současně velel vojskům v Gruzii a současně zastával post carského vyslance v Persii. Nezávislá povaha jej často přiváděla do konfliktů s ministerstvem války, které navíc prohlubovalo osobní nepřátelství mnoha úředníků. Jeho vojáci u něj oceňovali přátelské chování a vojenské úspěchy při potlačování horských kmenů Dagestánu, ačkoli se mu nedařilo nepokojům zabránit. Do paměti vrstevníků se zapsal krutostí, se kterou postupoval proti svým protivníkům, v první řadě proti čečenským kmenům na východě Kavkazu.[2]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ермолов, Алексей Петрович na ruské Wikipedii a Alexej Petrovič Jermolov na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Муханов, В. М. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-09-21]. Heslo ЕРМО́ЛОВ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-11-04. (rusky)
- ↑ a b c d VOTÁPEK, Vladimír. Kavkazská tragédie - Ruské dobývání Kavkazu 1783-1864. 1. vyd. Praha: Epocha, 2019. 264 s. (Polozapomenuté války, sv.43). ISBN 978-80-7557-169-4. S. 242–243.
- ↑ Lesley Blanch The Sabres of Paradis; s. 24
- ↑ Lesley Blanch The Sabres of Paradise ss. 23-24
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Galerie Alexej Petrovič Jermolov na Wikimedia Commons- Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexej Petrovič Jermolov na Wikimedia Commons
