Antonín Jaroslav Liehm
| Antonín Jaroslav Liehm | |
|---|---|
_IV.jpg) Antonín J. Liehm (2017) | |
| Narození | 2. března 1924 Praha  Československo |
| Úmrtí | 4. prosince 2020 (ve věku 96 let) Praha Česko |
| Pseudonym | Dalimil |
| Povolání | novinář, spisovatel, vydavatel, literární kritik, filmový kritik, publicista, vysokoškolský učitel, překladatel a politik |
| Alma mater | Vysoká škola politická a sociální (do 1949) |
| Témata | filmová kritika, literární kritika, žurnalistika, publicistika, překladatelská činnost a politika |
| Ocenění | Artis Bohemiae Amicis (2004) medaile Za zásluhy _BAR.svg){kind=small} 1. stupeň (2015)Guggenheimovo stipendium Cena Toma Stopparda |
| Politická příslušnost | Komunistická strana Československa |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Antonín Jaroslav Liehm [ˈliːm] (2. března 1924 Praha – 4. prosince 2020 Praha[1]) byl český filmový a literární kritik, publicista, československý komunistický a reformní politik. Proslavil se především jako zakladatel mezinárodní kulturní revue Lettre internationale, kterou vydával v letech 1984 až 1988 v exilu v Paříži.
Život
[editovat | editovat zdroj]A. J. Liehm se narodil v Praze do rodiny advokáta. V Praze vystudoval gymnázium a v roce 1949 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální.[2]
Mezitím v roce 1946 založil s E. F. Burianem týdeník Kulturní politika. V roce 1949 bylo vydávání týdeníku z politických důvodů zastaveno a Liehm začal pracovat v tiskovém oboru Ministerstva zahraničních věcí, kam byl povolán později popraveným Vlado Clementisem. Na podzim roku 1950 byl z ministerstva propuštěn a odvelen do základní vojenské služby. Komunistickým režimem mu byla znemožněna publikační a překladatelská činnost a tím i možnost nějakého výdělku. V důsledku čistek na Ministerstvu zahraničních věcí, které vyvrcholily popravou ministra Clementise, mu hrozilo uvěznění. Ke konci své dvouroční vojenské služby se uchytil v redakci Naše vojsko. Po propuštění z vojenské služby pracoval 3 roky v zahraniční redakci ČTK. V roce 1956 byl rehabilitován a nastoupil jako zástupce vedoucího tiskového odboru znovu na ministerstvo zahraničních věcí. V roce 1960 byl z ministerstva opět propuštěn, tentokrát pro svůj "buržoazní původ" a začal pracovat jako redaktor v Literárních novinách, do kterých přispíval již od jejich založení ´v roce 1952. Zde také v době procesu s Rudolfem Slánským a tzv. protistátním spikleneckým centrem, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti, uveřejnil několik problematických článků[3], v kerých procesy obhajoval.[4] a kterými předešel svému zatčení. Roku 1954 se stal pod tlakem a hrozbou trestního stíhání tzv. "spolupracovníkem" Státní bezpečnosti.[5], ačkoliv prokazatelně nikdy se Státní bezpečností nespolupracoval a jeho svazek byl uložen v roce 1957. Zdroj: Svazky bezpečnostních složek, "ebatatelna.cz" . Byl naopak tzv. "pozorovanou osobou" a již od roku 1947 podezříván z nepřátelské činnosti a spolupráce s francouzskou výzvědnou službou "Sureté nationale" a později ze spolupráce s CIA a s izraelskou výzvědnou službou "Mosad".[6]
Od roku 1961 se podílel na vedení Literárních novin. Od podzimu 1968 do léta 1969 byl zástupcem Čs. státního filmu v Paříži, kam po invazi do Československa trvale odešel do exilu a začal vyučovat na řadě univerzit v Paříži, New Yorku, Filadelfii a Londýně.[2]
V Paříži začal v roce 1984 vydávat časopis Lettre internationale, který byl publikován i v řadě cizojazyčných mutací, od roku 1990 mimo jiné i v češtině. Věnoval se i překladatelské činnosti. Do češtiny přeložil řadu románů od francouzského spisovatele Louise Aragona, konkrétně Aurelián, Basilejské zvony, Cestující z Imperialu a výbor z literárněkritických a teoretických statí Básník a skutečnost, jehož byl Aragon rovněž autorem. Do češtiny přeložil také sborník Dramata od Roberta Merleho či díla Jeana-Paula Sartra. V rámci vlastní literární tvorby vydal například knihu Generace, která je sborníkem rozhovorů s nejvýznamnějšími osobnostmi kulturního života let 1966–1968 (vydáno 1969), nebo Příběhy Miloše Formana (1976, 1993).[2]
Po sametové revoluci byl členem redakční rady týdeníku Česko-slovenské Mosty a předsedou redakční rady Listů.[7] V roce 2013 se z Paříže přestěhoval zpět do Prahy. Zde zemřel 4. prosince 2020 ve věku 96 let.[1]
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]Za Názory tak řečeného Dalimila dostal v roce 2015 Cenu Toma Stopparda.[8] Dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Názory
[editovat | editovat zdroj]V roce 1999 byl autorem jednoho z příspěvků v sborníku Nové čtení světa: Feminismus devadesátých let českýma očima.[9] Autoři a autorky se v něm vyjadřovali k tématu postavení žen v české společnosti a také popisují své chápání feminismu a svůj vztah k němu. A. J. Liehm ve svém příspěvku zdůrazňuje, že je zastáncem rovnosti mužů a žen. Své feministické uvědomění přisuzuje četbě knihy Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir v poměrně mladém věku. Dále vyjadřuje souhlas s francouzskou filozofkou Elisabeth Badinter a její kritikou mužské nadřazenosti.[10]
Dílo
[editovat | editovat zdroj]- Názory tak řečeného Dalimila (Dokořán 2014)
- Rozhovor (Praha 1966 a 1968)
- Generace (Praha 1969)
- Ostře sledované filmy (New York, Praha 2001)
- Pražské ideje (Bari)
- Příběhy Miloše Formana (’68 Publishers 1976, Mladá fronta 1993)
- Socialismus s lidskou tváří (francouzsky)
- Minulost v přítomnosti (Host 2002)
- Psáno na zeď (anglicky)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Zemřel A. J. Liehm, nepřehlédnutelná osobnost české kulturní i politické žurnalistiky. A2larm [online]. 2020-12-04 [cit. 2020-12-05]. Dostupné online.
- ↑ a b c Antonín Jaroslav Liehm ve Slovníku české literatury po roce 1945
- ↑ A.J. Liehm, Sionistická agentura imperialismu, Literární noviny, č. 9/1953, s. 8
- ↑ A.J. Liehm, Sami se odhalují, Literární noviny, č. 44/1952, s. 4
- ↑ Adam Drda, Zamlčovaná minulost A. J. Liehma, Bubínek Revolveru, 4.2.2021
- ↑ Zdroj: Svazky bezpečnostních složek, "ebadatelna.cz"
- ↑ Archivovaná kopie. www.listy.cz [online]. [cit. 2013-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-03.
- ↑ Cena Toma Stopparda
- ↑ Nové čtení světa: Feminismus devadesátých let českýma očima. 1. vyd. Praha: One Woman Press, 1999. 278 s. ISBN 80-902443-6-X.
- ↑ LIEHM, Antonín Jaroslav. Ve vlastní věci. In: Nové čtení světa: Feminismus devadesátých let českýma očima, M. Chřibková, J. Chuchma, E. Klimentová (eds.). Praha: One Woman Press, 1999. S. 43–45.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 50
- Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 87–8, 144, 214, 438, 483, 485, ISBN 978-80-200-1502-0
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Jaroslav Liehm na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Jaroslav Liehm
- Antonín Jaroslav Liehm ve Slovníku české literatury po roce 1945
- Listy: dvouměsíčník pro kulturu a dialog.
- https://web.archive.org/web/20101204150130/http://www.obecprekladatelu.cz/L/LiehmAntoninJaroslav.htm
- Příležitost promluvit. [Dokument o českém filmovém umění a politickém naladění české inteligence v období začínajícího Pražského jara.] http://www.csfd.cz/film/264269-prilezitost-promluvit
