Backbencher

Zadní lavice Dolní sněmovny spojeného království, 2007

Jako backbencher, doslova „(sedící) v zadní lavici“, je v zemích s Westminsterským, případně jiným parlamentním systémem, označován řadový poslanec, který nezasedá ve vládě či stínové vládě.[1] Termín je doložen k roku 1799[2] a vychází z faktu, že tito poslanci sedí v lavicích Dolní sněmovny Spojeného království od druhé řady, tedy za předními lavicemi vyhrazenými pro vládu (po pravici předsedy) a vůdce opozice (nalevo).[3] Vzhledem k relativní velikosti vlád je backbenchery většina členů parlamentu. Politolog Donald Searing je dělí na poslance, kterým zatím nebyla svěřena (či byla odebrána) pozice ministra či vedoucí stranická funkce, členy parlamentu, kterým jde o vliv a nikoliv o faktickou moc a ty, kteří se dlouhodobě soustředí na svůj úzký obor nebo volební obvod. Mohou předkládat zákony a zasedají v komisích a výborech parlamentu, kde se jednotlivé návrhy projednávají do větší hloubky než v hlavním jednacím sále sněmovny.[4]

Česká poslanecká sněmovna podobně pevnou tradici založenou na zasedacím pořádku, který se určuje po každých volbách (obvykle podle pravolevého politického spektra)[5] nezná a Jan Wintr rozlišuje „přední“ a „zadní“ lavice podle toho, jak často si poslancí říkají o slovo.[6]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Backbencher na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Backbench (backbenchers) [online]. [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Backbench Definition & Meaning [online]. Merriam-Webster [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Rules and traditions of Parliament [online]. [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ SEARING, Donald D. Backbench and Leadership Roles in The House of Commons. S. 418–437. Parliamentary Affairs [online]. 1995. S. 418–437. DOI 10.1093/oxfordjournals.pa.a052543. (anglicky) 
  5. ↑ Poslanci si změní zasedací pořádek a vyberou ombudsmana. Lidovky.cz [online]. 2010-06-06. Dostupné online. 
  6. ↑ WINTR, Jan. Česká parlamentní kultura. Praha: Auditorium, 2010. Dostupné online. ISBN 978-80-87284-13-1. S. 323.