Biennale di Venezia

Biennale di Venezia (Benátské bienále) je mezioborová přehlídka současného výtvarného umění pořádaná v každém lichém roce v italských Benátkách.^[1] Od svých počátků sahajících do konce 19. století představovalo světu výhradně výtvarné umění, nejznámějších malířů, grafiků, sochařů a přirozeně jejich tvorbu. Výstava výtvarného umění se konala a dodnes koná každé dva roky. Později vznikaly přidružené expozice filmu (Benátský filmový festival), architektury (Bienále architektury), divadla a hudby, které se konají každoročně. Posledním doplňkem je Mezinárodní výstava současného tance, která byla do schématu Bienále zakomponována v roce 1999.

Historie

Začátky

Historicky první Bienále se konalo roku 1885, předcházely mu jednání a zasedání místního parlamentu, hlavní zásluhu lze přičíst starostovi Riccardovi Selvaticovi. Bienále v roce 1895 vzdalo hold 25. výročí sňatku krále Umberta a královny Markéty Savojských. Výstava současného umění měla reprezentovat nejvznešenější aktivity moderního ducha.

Od secese po 1. světovou válku

Jedním z hlavních cílů bylo a je informování veřejnosti o aktuálních trendech v umění, první ročníky během panování secesního slohu tedy prezentovaly především dekorativní ornament jako dominantní prvek. V prvních dekádách se Bienále stalo stále více mezinárodní záležitostí, první zahraniční pavilon byl instalován roku 1907 (Belgie, Léon Sneyers). Do první světové války vzrostl počet národních pavilonů na sedm. K italskému a belgickému přibyl maďarský, německý a anglický pavilon v roce 1909, francouzský v roce 1912 a ruský o dva roky později.

Meziválečné ročníky

Jedním z klíčových v samotné historii Bienále je rok 1930, Bienále přešlo pod kontrolu fašistické strany. Jednalo se o prospěšnou změnu, zintenzivnil se přísun financí, bylo možné zprovoznit filmovou, hudební a divadelní sekci Bienále. Mezinárodní výstava filmu se konala poprvé v roce 1932, divadelnictví o dva roky později (a po roce 1936 každoročně).

Velikáni

V období mezi světovými válkami se na Mezinárodní výstavě současného výtvarného umění zviditelnilo několik velikánů, mezi nejznámějšími nechyběli např. Klimt, Renoir a Courbet (Picasso paradoxně ano, ačkoli jeden z jeho obrazů byl připraven k prezentaci již krátce před 1. světovou válkou. Nebyl uveden, údajně by příliš šokoval. Autor se dočkal premiéry na Bienále až roku 1948).

Dopad 2. světové války

Během druhé světové války se Bienále zcela odmlčelo, ke znovuotevření došlo až roku 1948. Ozdobou tohoto ročníku byla mimo jiné prezentace sbírky uměleckých předmětů Peggy Guggenheimové.

Pozornost pořadatelů se krátce po válce soustředila především na avantgardní tendence zejména v evropském umění a později v celosvětovém měřítku. Abstraktní expresionismus byl uveden v 50. letech minulého století (Braque, Matisse, Polock a jiní), pop-art v letech 60. (Rauschenberg).

Politika v pozadí

V roce 1968 zažívalo Bienále krizi, důsledkem bylo neudělování výročních cen vítězům jednotlivých akcí. Ročník 1974 byl kompletně věnován Chile na protest proti vládě diktátora Augusta Pinocheta.

Novinky

Rok 1980 znamenal začlenění architektury do schématu Bienále. Od tohoto roku bylo představeno mnoho významných architektů a jejich tvorby (např. Hans Hollein). Tematicky dosud poslední ročník 2006 Bienále architektury byl zaměřen na města. Pojednával o přeměně současných měst, o bourání fyzických a informačních bariér. Tématem předešlého ročníku Bienále architektury byla architektura a společnost.

Benátský filmový festival

Součástí Benátského bienále je Benátský filmový festival (italsky: Mostra Internazionale d'Arte Cinematografica di Venezia, anglicky: Venice Film Festival) je filmový festival, který se každoročně koná koncem srpna či začátkem září na ostrově Lido v Benátkách v Itálii. Festival byl v roce 1932 založen hrabětem Giuseppe Volpi di Misurata pod názvem „Esposizione Internazionale d'Arte Cinematografica.“ Promítání probíhá v historickém Palazzo del Cinema na Lungomare Marconi.

Mezi hlavní ceny, které jsou na festivalu udíleny patří Leone d'Oro (Zlatý lev), který je udílen nejlepšímu filmu festivalu, a Coppa Volpi, která je udílena nejlepšímu herci a nejlepší herečce.

Shrnutí

Bienále je významnou kulturní událostí. Je otázkou prestiže, zajímavě a důstojně reprezentovat zemi, její zvláštnosti, tak významné individuality. V některých zemích, např. v Anglii, přebírá zodpovědnost dokonce parlament. Současná podoba Biennale di Venezia zastřešuje 30 stálých národních pavilonů, které jsou zakomponovány do parku Giardini. Země, které nedisponují stálým pavilonem se prezentují v sezónních pavilonech, které jsou situovány v lokalitě Arsenalu.

Autoři a ocenění

Výstavy jednotlivých vybraných umělců a udělená ocenění:

Na IX. Bienále v Benátkách se v roce 1910 setkal s velkým úspěchem Gustav Klimt.

V roce 1961 získal zlatou medaili za fotografii Man Ray.
V roce 1962 byla udělena hlavní cena za sochařství Albertovi Giacomettimu.
Slovensko reprezentoval na Bienále v Benátkach v letech 1970 a 1995 Jozef Jankovič.

1990 Ocenění Zlatý lev získali Bernd a Hilla Becherovi.

V roce 1999 na 48. Benátském bienále vystavoval Fabrice de Nola v Authoritratti italiani na Fondazione Bevilacqua La Masa. Vytvořil svůj autoportrét pomocí fotografií, CT a rentgenových paprsků: na jedné polovině je jeho tvář malovaná, zatímco na druhé polovině je vidět lebka, svaly, oko a mozek. Stejného ročníku se zúčastnila také Veronika Bromová. A sice v prostorách společného česko-slovenského pavilonu s projektem mladých slovenských kurátorek Petry Hanákové a Alexandry Kusé.^[2] Švýcarský kurátor Harald Szeemann pojal tuto přehlídku jako "dAPERTutto" s primárním důrazem na mladé umělce a ženy, v duchu svého lehce kontroverzního názoru, že existuje jen umění, které buď má nebo nemá co říct a nikoliv umění, které vytvořil někdo s revmatismem v koleně nebo schizofrenií. O vystavených dílech Veroniky Bromové se vyjádřil: ...někdy to jde a někdy je to pěkná nuda.^[3]

Marco Casagrande byl se svým partnerem Sami Rintalou pozván na Benátské bienále 2000.
2003 Kamera skura - Superstart, s Kunst-fu, česko-slovenský pavilon

Galerie

2009

Fare mondi / Making worlds

Alexander Ponomarev: Ponorka (Submarine)

2007

Pensa con i sensi/senti con la mente l’arte al presente / Think with the sense/feel with the mind art in the present tense

2005

L'esperienza dell'arte - Sempre un po' più lontano / The experience of art - Always a little further

Entrance/Giardini; skulptura: Mare Verticale, Frabrizio Plessi
IllyMind

2003

Sogni e conflitti: la dittatura dello spettatore / Dreams and conflicts: the dictatorship of the viewer

Olumuyiwa Olamide Osifuye, nigerijský fotograf

Venezia - Biennale d'arte 2003
Vchod na výstavu, Gabriela Dauerer a Barbara Sillari

2001

Platea dell’umanità / Plateau of humankind

1999

dAPERTutto

Fabrice de Nola, Autoportrét na negativu, 1999 (olej na plátně, reprodukce na negativním filmu)

1997

Futuro, Presente, Passato / Minulost, Přítomnost, Budoucnost

Motto výstavy 1997

1995

Identità e alterità / Identity and alterity

Odkazy

Reference

↑ Tohle umění nesmí nudit^{[nedostupný zdroj]} Lidové noviny, 23. 6. 2009
↑ http://vvp.avu.cz/bibliobaze/search/detail-15514^{[nedostupný zdroj]}
↑ Archivovaná kopie. scena.cz [online]. [cit. 2011-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-20.

Literatura

Sophie Bowness and Clive Phillpot (ed), Britain at the Venice Biennale 1895–1996, The British Council, 1995
Martino, Enzo Di. The History of the Venice Biennale, Venezia, Papiro Arte, 2007.
Sarah Thornton. Seven Days in the Art World. New York: WW Norton, 2008.
DIGITALARTI MAG. Venice Biennale. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-10. S. 8–12.
Robert Fleck: Die Biennale von Venedig - Eine Geschichte des 20. Jahrhunderts, Hamburg 2009, ISBN 978-3-86572-655-1
Ursula Zeller: Die deutschen Beiträge zur Biennale Venedig 1895–2007, Köln 2007, ISBN 978-3-8321-9016-3 (englische Übersetzung, 2009)
Christoph Becker, Annette Lagler: Biennale Venedig. Der deutsche Beitrag 1895–1995. Ostfildern 1995.
Nanni Baltzer und Kurt W. Forster (Hrsg.), Metamorph, Katalog 9. Internationale Ausstellung für Architektur, Venedig, Marsilio 2004, engl. und ital. Edition, in drei Bänden. 1: Trajectories, Bd. 2: Vectors, Bd. 3: Focus
Armand Grüntuch, Almut Ernst, CONVERTIBLE CITY – Formen der Verdichtung und Entgrenzung, Ausstellungskatalog des Deutschen Beitrages zur 10. Architekturbiennale Venedig 2006 in Form einer Gastredaktion der Zeitschrift archplus, Berlin/Aachen, 2006, ISBN 3-931435-09-1, ISBN 978-3-931435-09-7
Jan Andreas May: La Biennale di Venezia - Kontinuität und Wandel in der venezianischen Ausstellungspolitik 1895–1948. 2009. ISBN 978-3-05-004527-6. Studi. Schriftenreihe des Deutschen Studienzentrums in Venedig, Bd. 2

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Biennale di Venezia na Wikimedia Commons

Oficiální stránky (it/en)
History of the Venice Biennale's International Art Exhibition at Venice Biennale official website
Veronika Wolf, Benátské bienále, historie a současnost, Artmix ČT 2015
Architekturbiennale - Convertible City 2006
History of the British Council's involvement with the British Pavilion at the Venice Biennale.
Satellite image of the Biennale buildings from Google Maps
Artefacta about 52nd Venice Biennale.
Artupdate Venice Biennale Map PDF showing locations and listings for 53rd Venice Biennale: 7 June to 21 November 2009.
Venice Biennale Hall of Fragments
Zusammenstellung von Fotos der Biennale Venedig 2009 (Englisch), The Boston Globe
Benátské bienále je příležitostí pro české umělce^{[nedostupný zdroj]}, PohledZvenku.cz

[1] Tohle umění nesmí nudit^{[nedostupný zdroj]} Lidové noviny, 23. 6. 2009

[2] ttp://vvp.avu.cz/bibliobaze/search/detail-15514^{[nedostupný zdroj]}

[3] Archivovaná kopie. scena.cz [online]. [cit. 2011-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-20.

[1]

[2]

[3]