Biologická makromolekula, biomakromolekula nebo biopolymer je látka, která vzniká v organizmu a skládá se z více stejných či různých nízkomolekulárních látek. Mnoho makromolekul jsou polymery skládající se z menších molekul, nazývaných monomery.
Makromolekuly se obvykle označují takové molekuly, jejichž molární hmotnost přesahuje 10 000 g/mol. Z chemického hlediska jde především o proteiny, nukleové kyseliny a polysacharidy.
Termín makromolekula byl zaveden v roce 1922 Hermannem Staudingerem.
Velikost molekul chemických sloučenin se vyjadřuje molární hmotností. Podle molární hmotnosti rozdělujeme látky na nízkomolekulární a makromolekulární. Nízkomolekulární látky mají hmotnost nižší než 10 000 g/mol a makromolekulární látky vyšší než 10 000 g/mol. Vedle molární hmotnosti se velikost makromolekul často vyjadřuje polymeračním stupněm, který udává počet strukturních jednotek tvořících makromolekulu.
Velikost makromolekul je jedním ze základních faktorů, které určují fyzikální a mechanické vlastnosti polymeru.
Makromolekuly mohou být lineární, rozvětvené nebo zesíťované (vzájemně propojené do souvislé trojrozměrné struktury).
Hlavní řetězec makromolekul, nazývaný také páteřní řetězec, je většinou tvořen atomy uhlíku. Na atomy, které tvoří páteř řetězce, se vážou další atomy uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, síry, chloru, fluoru, křemíku apod.
V makromolekulách jsou atomy vázány velmi silnými primárními chemickými vazbami (kovalentní vazbou). Mezi jednotlivými makromolekulami se uplatňují poměrně slabé sekundární síly (přirozené a indukované elektrické dipóly). Zvláštním případem mezimolekulárních sil jsou vodíkové můstky (vodíkové vazby), kdy se přitahují atomy vodíku H+ a atomy s volným elektronovým párem v sousedních makromolekulách (např. O−, N−). Tato vazba je typická pro silně polární polymery.
Charakter mezimolekulárních sil ovlivňuje tání, rozpustnost a další mechanické vlastnosti polymerů.
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Biopolymer na anglické Wikipedii a Biopolymer na německé Wikipedii.