Braniborské koncerty

Braniborské koncerty / *Brandenburgische Konzerte* (BWV 1046–1051)
Braniborské koncerty / Brandenburgische Konzerte (BWV 1046–1051)
	Autor díla Johann Sebastian Bach
Napsáno	asi 1718-1721
Žánr	cyklus barokních koncertů
Skladatel	Johann Sebastian Bach
Alternativní názvy	Brandenburské koncerty, Six Concerts avec plusieurs instruments

Braniborské koncerty (německy Brandenburgische Konzerte, BWV 1046–1051) je cyklus instrumentálních koncertů německého skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Braniborské koncerty patří k nejvýznamnějším dílům barokní hudby.

Historie

Tento cyklus, nazvaný původně „Six Concerts avec plusieurs instruments“ („Šest koncertů pro více nástrojů“), byl dokončen zřejmě v letech 1718-1721 v Köthenu. V roce 1721 byl věnován braniborskému markraběti Kristiánu Ludvíkovi, který Bachovu práci během krátkého setkání v Berlíně (1718/19) inicioval.

Název Braniborské koncerty použil poprvé v 70. letech 19. století známý Bachův životopisec a badatel Philipp Spitta.

Interpretace

Braniborské koncerty jsou, zejména pro náročnost koncertantních partů, považovány za jeden z vrcholů interpretačního umění a jsou dnes prestižní součástí repertoáru významných hudebních těles na celém světě.

Do poloviny 20. století se však jejich souborná provedení objevovala jen ojediněle, především zásluhou dirigentů, kteří do tradičního repertoáru soustavněji zařazovali i předklasická díla (např. Alfred Cortot, Adolf Busch, Hermann Scherchen, Otto Klemperer). Zlom nastal v následujících dvou desetiletích, kdy nebývalý zájem o starou hudbu přinesl s sebou také hledání cest k její historicky poučené interpretaci. Přirozeným východiskem se stal návrat k původnímu notovému textu a studium historických pramenů o dobové interpretační praxi. Stále se ovšem používaly převážně moderní nástroje, především proto, že úroveň poznatků o stavbě historických replik a o autentické technice hry neumožňovala dosáhnout esteticky uspokojivých řešení. Přesto zejména interpretace šedesátých let významně přispěla k objevení Bachova díla v jeho historickém kontextu a zásadním způsobem v tomto smyslu ovlivnila i hudební veřejnost.

Každé nastudování Braniborských koncertů bylo tehdy spojeno s řadou otázek, o nichž se zčásti diskutuje dodnes (např. velikost ansámblu, tempa, dynamika, realizace partů aj.). Stále zřetelněji se tak projevovaly rozdíly mezi „tradicionalisty“ (např. nahrávka Herberta von Karajana) a novou generací, ale i uvnitř jí samotné (Nicolas Harnoncourt, Gustav Leonhardt, Karl Richter, Karl Ristenpart a další).

I v Československu se první souborná nahrávka Braniborských koncertů vztahuje k tomuto průkopnickému období revivalismu předklasické hudby. Uskutečnila ji v letech 1964-5 Munclingerova Ars rediviva v koprodukci Supraphonu a americké Columbie. Sólistou v druhém koncertu byl tehdy již světově proslulý francouzský trumpetista Maurice André, v ostatních koncertantních partech vystoupili špičkoví čeští instrumentalisté, např. hornista Miroslav Štefek, flétnista František Čech, hobojisté Jiří Mihule a Stanislav Duchoň, fagotista Karel Bidlo, houslista Václav Snítil, kontrabasista a violonista František Pošta, cembalisté Viktorie Švihlíková a Josef Hála a další. Nahrávka byla oceněna prestižním francouzským časopisem Diapason a měla četné reedice v 70.-90. letech, kdy se poprvé objevila i na kompaktním disku. Po roce 2000 realizovaly další CD reedice některé zahraniční labely, u nichž je dosud v nabídce.

V 70. letech uskutečnila Ars rediviva novou soubornou nahrávku pro Československý rozhlas a v 80. letech Braniborské koncerty provedla na Pražském jaru. Do roku 2006, kdy vznikla zásluhou souboru Musica Florea první česká nahrávka na historické nástroje, byla Ars rediviva jediným českým ansámblem, který toto Bachovo dílo souborně nahrál a jako součást repertoáru mnohokrát koncertně provedl doma i v zahraničí.

Na historické nástroje se poprvé pokusil Braniborské koncerty souborně provést již v padesátých letech Jascha Horenstein s Komorním orchestrem Vídeňských symfoniků a o deset let později Nicolaus Harnoncourt se souborem Concentus Musicus Wien. Skutečný zlom přinesla však teprve sedmdesátá a osmdesátá léta (Gustav Leonhardt, S.a W.Kuijkenové; Trevor Pinnock, The English Concert). Vynikající nahrávky uskutečnili např. Christopher Hogwood (Academy of Ancient Music), Reinhard Goebel (Musica Antiqua Köln), Jordi Savall (Le Concert des Nations) a další specialisté v oblasti barokní hudby.

Struktura a instrumentace

Každý z Braniborských koncertů má svou specifickou strukturu a instrumentaci. Nalezneme zde nejen prvky consortů (3. a 6. koncert), concerta grossa (mj. 2. koncert) a sólového concerta italského typu (4. a 5. koncert), ale i suity a fugy.

Koncert č. 2 F dur je součástí Sounds of Earth, hudby, která putuje jako poselství lidstva vesmírem.

Braniborský koncert č.1 F Dur

pro 2 horny, 3 hoboje, fagot, housle, smyčce a continuo

Věty: (Allegro) — Adagio — Allegro — Menuetto (Trio I — Polacca — Trio II)

Braniborský koncert č. 2 F dur

pro trubku in F, housle (Quartgeige), zobcovou flétnu, hoboj, smyčce a continuo

Věty: (bez označení) — Andante — Allegro assai

Braniborský koncert č. 3 G-Dur

pro 3 housle, 3 violy, 3 violoncella a continuo

Věty: (bez označení — Adagio) — Allegro

Braniborský koncert č. 4 G-Dur

pro housle, 2 zobcové flétny, smyčce a continuo

Věty: Allegro— Andante — Presto

Braniborský koncert č. 5 D dur

pro koncertantní cembalo, příčnou flétnu, housle a smyčce

Věty: Allegro — Affetuoso — Allegro (první cembalový koncert v dějinách)

Braniborský koncert č. 6 B dur

pro 2 violy da braccio, violoncello, 2 violy da gamba, violon a cembalo

Věty: (bez označení) — Adagio ma non tanto — Allegro

Významné nahrávky (výběr)

(Uvedeny jsou pouze souborné nahrávky, uspořádáno chronologicky. Informace jsou uvedeny vždy v tomto pořadí: dirigent/vedoucí nahrávky - orchestr/ansámbl, ev.významní sólisté - label - rok vydání nebo reedice)

Nejstarší zvukové záznamy

Alfred Cortot, Orchestre de l'École Normale de Musique, Paris, Koch, 1932
Adolf Busch, Adolf Busch Chamber Players, EMI Reference, 1935-36

Tradiční (nebo spíše tradiční) nastudování

Hermann Scherchen, Orchester der Wiener Staatsoper (Adolf Scherbaum trubka, Willi Boskovsky housle…), Millenium Classics, 1959
Otto Klemperer, Pro Musica, EMI/Vox Box Legends
Herbert von Karajan, Berliner Philharmoniker (Chirley Hopkins, Adolf Scherbaum, Lothar Koch…), Deutsche Grammophon, 1965
Lorin Maazel, Berliner Rundfunkorchester (M. André…), 1966
Karl Münchinger, Stuttgarter Kammerorchester (Aurele Nicolet flétna), London 1967
Rudolf Baumgartner, Festival Strings Lucerne (Josef Suk housle, Aurele Nicolet flétna, Christiane Jaccottet cembalo…), BMG, 1978
Bohdan Warchal, Slovenský komorný orchester, Opus, 1978
Yehudi Menuhin, Bath Festival Orchestra, Angel, 1989

Směřování k dnešní historicky poučené interpretaci (HIP)

Josef Mertin, Kammerorchester der Wiener Symphoniker (E. Melkus housle, N. Harnoncourt gamba, G. Leonhardt cembalo…), začátek 50. let
Jascha Horenstein, Kammerorchester der Wiener Symphoniker (N. Harnoncourt…), Vox, 1954
Felix Prohaska, Kammerorchester der Wiener Symphoniker, Amadeo (Artemis/Vanguard), 1957
Kurt Redel, Pro arte (Maurice André trubka …)
Karl Richter, Kammerorchester Karl Richter (A. Scherbaum trubka, K. Schowchoe flétna, K. Richter cembalo…), Teldec, 1958
Karl Ristenpart, Saarländisches Kammerorchester (M. Oheim lesní roh, P. Pierlot hoboj, H. Schneidewind trubka…), Accord, 1962
Nicolaus Harnoncourt, Concentus Musicus Wien, Telefunken/Teldec, 1964
Milan Munclinger, Ars rediviva, Supraphon/Columbia, 1965
I Musici (H. Holliger hoboj, F. Ayo housle, M. Larrieu flétna, M. André trubka …), Philips, 1965
Gustav Leonhardt, Collegium Aureum, Deutsche Harmonia Mundi, 1965-7
Karl Richter, Münchener Bach-Orchester (A. Nicolet flétna, H. Schneeberger housle, P. Thibaud trubka, H. Baumann horna, Karl Richter a Hedwig Bilgram cembalo…), DG/Archiv Produktion, 1967
Sir Neville Marriner, Academy of St. Martin-in-the-Fields (A. Bernard, H. Holliger, M. Petri, H. Szeryng, J.-P. Rampal…), Philips, 1980

HIP od 70. let do současnosti

Gustav Leonhardt (+ S. a W. Kuijkenové housle, viola da gamba, violoncello, Claude Rippas trubka …), Sony, 1976-7
Trevor Pinnock, The English Concert, DG/Archiv Produktion, 1979-82
Christopher Hogwood, Academy of Ancient Music, L'Oiseau-Lyre, 1985
Reinhard Goebel, Musica Antiqua Köln (R. Goebel housle, Jaap Ter Linden viola da gamba, W. Hazelzet flétna, Robert Hill a Henk Bouman cembalo…), DG/Archiv Produktion, 1987
Jordi Savall, Le Concert des Nations, Astrée-Auvidis, 1991

Největší počet nahrávek (včetně videozáznamů a DVD) uskutečnil patrně Nikolaus Harnoncourt se souborem Concentus Musicus Wien.

Literatura

Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach - The Learned Musician, WW Norton, New York, 2000
Brandenburgische Konzerte, Neue Bach-Ausgabe, Bärenreiter TP9, 1988

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Braniborské koncerty na Wikimedia Commons
Přehled nahrávek Braniborských koncertů na stránkách J. S.Bach Homepage
Ars rediviva v Diskografii Maurice André^{[nedostupný zdroj]}
Archiv ČRO: První československá rozhlasová nahrávka Braniborských koncertů z roku 1977
Braniborské koncerty ke stažení na stránkách Českého rozhlasu
Nahrávka souboru Musica Florea. V doprovodných textech k této nahrávce na stránkách Českého rozhlasu jsou bohužel některé chybné informace - podrobněji viz Diskuse k tomuto heslu.

První věta čtvrtého koncertu (BWV 1049)

Problémy s přehráváním? Nápověda.