Cecilia Mangini

Cecilia Mangini
Cecilia Mangini (24. ledna 2020)
Cecilia Mangini (24. ledna 2020)
Narození31. července 1927
Mola di Bari
Úmrtí21. ledna 2021 (ve věku 93 let)
Řím
Povolánífotografka, scenáristka, dokumentaristka a filmová režisérka
Manžel(ka)Lino Del Fra
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cecilia Mangini (31. července 1927 v Mola di Bari – 21. ledna 2021 v Římě)[1] byla italská dokumentaristka, scenáristka a fotografka.[2][3][4] Je považována za první a nejdůležitější italskou dokumentaristku poválečného období. Mangini často pracovala se svým manželem Linem Del Fra, ale také s dalšími italskými intelektuály, jako byl Pier Paolo Pasolini. Její práce byly vždy sociálně kritické a komunistické.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí

[editovat | editovat zdroj]

Její matka pocházela z Florencie, její otec pocházel z Apulie a obchodoval s kůží. V roce 1933 – Cecilii bylo šest let – opustila rodina jih Itálie, která byla těžce zasažena hospodářskou krizí, a přestěhovala se do Florencie. Tam se stejně jako mnoho jejích současníků stala horlivým zastáncem fašismu. Začala se zajímat o výtvarné umění a kino a navštěvovala místní „Cinegufs“: filmové kruhy organizované fašistickými univerzitními skupinami. Teprve po válce objevila pro sebe neorealismus a komunismus, stala se pravidelnou návštěvnicí florentských filmových klubů a založila filmový klub „Controcampo“ (v němčině „Gegenschuss“). V roce 1952 se přestěhovala do Říma, kde pracovala pro organizaci italských filmových klubů. Tam potkala svého budoucího manžela, který tam také pracoval, dokumentaristu Lina Del Fra.[2]

Filmová kritička

[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako ostatní italští filmaři i Del Fra zahájila svou kariéru jako filmová kritička: od počátku 50. let psala recenze pro levicový filmový časopis Cinema Nuovo; kromě toho psala také pro Cinema '60 a Eco del cinema. Dále také psala příspěvky do lexikonu „Enciclopedia Cinematografica Conoscere“.[2]

Fotografie

[editovat | editovat zdroj]

Díky hlubokému zakořeněni ve světě filmu začala autorka fotografovat během natáčení.[2] V roce 1952 odcestovala do Lipari na svou první fotoreportáž. Tam dokumentovala náročné pracovní podmínky a každodenní život pracovníků v lomu na pemzu na fotoaparát Zeiss Super Ikonta 6 × 6. Na ostrově Panarea fotografovala každodenní práci místních dětí, například rybolov nebo v cestovním ruchu. Fotografie vypadají jako momentky, ale jsou pečlivě komponovány a naznačují blízkost Mangini k neorealismu. Některé z nich byly publikovány až v roce 2017.

Mangini pracovala jako fotografka až do roku 1958. Její nejdůležitější fotoreportáží však byla část o životních podmínkách v zemi během války ve Vietnamu, která se objevila až v roce 1965 v levicovém L'Espresso a ve feministickém časopise Noi donne. Původně cestovala do Vietnamu s Lino Del Fra na filmový projekt. Ti dva však museli po čtyřech měsících zemi opustit kvůli rostoucímu nepřátelství; film nikdy nebyl natočen.

Podle jejího vlastního prohlášení Mangini ukončila svou kariéru fotografky poté, co se narodil její syn Luca.

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Jako režisérka

[editovat | editovat zdroj]
  • Ignoti alla città (1958), krátký film
  • Maria e i giorni (1959)
  • Firenze di Pratolini (1959)[5]
  • La canta delle Marane (1960), krátký film
  • Stendalì – Suonano ancora (1960), krátký film
  • La passione del grano (1960), spolu s Lino del Fra
  • Fata Morgana (1961), spolu s Lino del Fra
  • All’armi, siam fascisti! (1962), spolu s Lino Del Fra a Lino Micciché
  • La statua di Stalin (1963), dokumentární krátký film, spolu s Lino Del Fra
  • Divino Amore (1963)
  • Trieste del mio cuore (1964)
  • Pugili a Brugherio (1965)
  • Tommaso (1965)
  • Felice Natale (1965)
  • Essere donne (1965)
  • Brindisi ’66 (1966)
  • Domani vincerò (1969)
  • La briglia sul collo (1974)
  • In viaggio con Cecilia, spolu s Mariangela Barbanente (2013)
  • Le Vietnam sera libre, spolu s Paolo Pisanelli (2018)
  • Due scatole dimenticate – un viaggio in Vietnam, spolu s Paolo Pisanelli (2020)[6]

Jako scenáristka

[editovat | editovat zdroj]
  • Stendalì – Suonano ancora (1960)
  • All’armi, siam fascisti! (1962)
  • La statua di Stalin (1963)
  • La torta in cielo, Regie: Lino Del Fra (1970)
  • La villeggiatura, Regie: Marco Leto (1973)
  • Antonio Gramsci – Die Jahre im Kerker, Regie: Lino Del Fra (1977)
  • Klon, Regie: Lino Del Fra (1994)
  • Regina Coeli, Regie: Nico D’Alessandria (2000)
  • In viaggio con Cecilia (2013)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cecilia Mangini na německé Wikipedii.

  1. ↑ È morta Cecilia Mangini, fu la prima donna documentarista italiana. Pioniera del cinema del reale, Rai Storia la dedica una serata [online]. 2021-01-22 [cit. 2021-01-23]. Dostupné online. (italsky) 
  2. ↑ a b c d POVOLEDO, Elisabetta. A Legendary Documentary Maker Closes 'an Open Wound'. The New York Times. 24. ledna 2020. Dostupné online [cit. 22. ledna 2021]. (anglicky) 
  3. ↑ Cécilia Mangini [online]. Vienna International Film Festival [cit. 2021-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Addio a Cecilia Mangini, la prima documentarista d'Italia. La Repubblica. 2021-01-22. Dostupné online [cit. 2021-01-23]. (italsky) 
  5. ↑ Università degli Studi di Milano [cit. 2020-09-06]. Dostupné online. (italsky) 
  6. ↑ Luce Cinecittá. Two Forgotten Boxes – A trip to Vietnam (Due scatole dimenticate – Un viaggio in vietnam) – 2020 – documentaries – films & docu [online]. Dostupné online. (italsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]