Chlorid olovnatý

Chlorid olovnatý
Krystalická forma
Krystalická forma
Krystalická forma ve zkumavce
Krystalická forma ve zkumavce
Obecné
Systematický názevChlorid olovnatý
Anglický názevLead(II) chloride
Německý názevBlei(II)-chlorid
Sumární vzorecPbCl2
Vzhledbílý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS7758-95-4
Indexové číslo082-001-00-6
PubChem166945
Vlastnosti
Molární hmotnost278,1 g/mol
Teplota tání501 °C
Teplota varu950 °C
Hustota5,905 9 g/cm3
Dynamický viskozitní koeficient4,41 cP (507 °C)
3,23 cP (567 °C)
2,47 cP (627 °C)
1,95 cP (687 °C)
Index lomunDa= 2,199 2 (20 °C)
nDb= 2,217 2 (20 °C)
nDc= 2,259 6 (20 °C)
Rozpustnost ve vodě0,65 g/100 g (0 °C)
0,99 g/100 g (20 °C)
1,08 g/100 g (25 °C)
1,19 g/100 g (30 °C)
1,32 g/100 g (35 °C)
1,78 g/100 g (50 °C)
1,96 g/100 g (60 °C)
2,13 g/100 g (65 °C)
2,62 g/100 g (80 °C)
3,30 g/100 g (100 °C)
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech		kys. chlorovodíková
roztok čpavku
ethanol (málo)
Součin rozpustnosti1,62×10−5
Relativní permitivita εr33,5
Měrná elektrická vodivost−3,311 Sm−1
Povrchové napětí135 mN/m (520 °C)
132 mN/m (550 °C)
128 mN/m (580 °C)
Struktura
Krystalová strukturakosočtverečná
Hrana krystalové mřížkya= 453,5 pm
b= 762 pm
c= 905 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−359,2 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt85,8 J/g
Entalpie varu ΔHv463,5 J/g
Standardní molární entropie S°134,3 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°−314,4 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp0,277 JK−1g−1
Bezpečnost
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08
GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09
[1]
Nebezpečí[1]
H-větyH360Df H332 H302 H373 H410
R-větyR20/22, R33, R50/53, R61, R62
S-větyS45, S53, S60, S61
NFPA 704
0
3
0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chlorid olovnatý je anorganická sloučenina se vzorcem PbCl2, jeden z chloridů olova. Za běžných podmínek se jedná o bílou tuhou látku slabě rozpustnou ve vodě. Rozpustný je v roztoku kyseliny chlorovodíkové, amoniaku a málo v ethanolu. PbCl2 je jednou z nejdůležitějších olovnatých solí sloužících pro výrobu dalších sloučenin olova. V přírodě se vyskytuje v podobě minerálu cotunnitu.[2]

Struktura a vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]
Krystalová struktura cotunnitu, minerální formy PbCl2

V tuhém PbCl2 je každý iont olova koordinován s 9 chloridovými ionty. Šest z nich leží ve vrcholech trigonálního prismatu a zbývající tři jsou umístěny ve stranách prismatu. Chloridové ionty nemají od centrálního atomu olova stejnou vzdálenost, sedm jich leží ve vzdálenosti 280–309 pm a dva 370 pm daleko.[3] PbCl2 tvoří bílé ortorombické jehličky.

Molekuly par chloridu olovnatého mají lomenou strukturu s úhlem Cl-Pb-Cl o velikosti 98° a délka každé z vazeb Pb-Cl je 2,44 Å.[4] PbCl2 je součástí výfukových plynů ze zážehových motorů, pokud se jako antidetonační aditivum do benzinu používá ethylenchlorid-tetraethylolovo.

Rozpustnost PbCl2 je nízká (9,9 g/l při 20 °C) a pro praktické účely se považuje za nerozpustný. Jeho Ksp je 1,7×10−5. Je jedním z pouhých čtyř běžně nerozpustných chloridů, těmi zbývajícími jsou chlorid stříbrný (AgCl), měďný (CuCl) a rtuťný (Hg2Cl2).[5][6]

Výskyt

[editovat | editovat zdroj]

PbCl2 se v přírodě vyskytuje ve formě minerálu cotunnitu. Ten je bezbarvý, bílý, žlutý nebo zelený s hustotou 5,3–5,8 g/cm3. Tvrdost podle Mohse je 1,5–2. Krystalová struktura je orthorhombická dipyramidální, bodová grupa je 2/m 2/m 2/m. Každý atom olova má koordinační číslo 9. Složení je 74,50 % Pb a 25,50 % Cl. Cotunnit se objevuje poblíž sopek: Vesuv (Itálie), Tarapacá (Chile) a Tolbačik (Rusko).[7]

Syntéza

[editovat | editovat zdroj]

Chlorid olovnatý se sráží z roztoku po přidání zdroje chloridového iontu (HCl, NaCl, KCl...) do vodného roztoku olovnaté sloučeniny, například dusičnanu olovnatého Pb(NO3)2.

Pb(NO3)2(aq) + 2 NaCl(aq) → PbCl2(s) + 2 NaNO3(aq)
Pb(CH3COO)2(aq) + HCl(aq) → PbCl2(s) + 2 CH3COOH(aq)
PbCO3 + 2 HCl(aq) → PbCl2(s) + CO2(g) + H2O[8]
Pb(NO3)2(aq) + 2 HCl(aq) → PbCl2(s) + 2 HNO3(aq)

Reakcí oxidu olovičitého s kyselinou chlorovodíkovou vzniká chlorid olovnatý, plynný chlor a voda:

PbO2(s) + 4 HCl → PbCl2(s) + Cl2 + 2 H2O

Použije-li se místo toho oxid olovnatý nebo hydroxid olovnatý, vzniká jen chlorid olovnatý a voda (nikoli však už chlor):

PbO(s) + 2 HCl → PbCl2(s) + H2O
Pb(OH)2 + 2 HCl → PbCl2 + 2 H2O

PbCl2(s) lze získat také působením plynného chloru na kovové olovo:

Pb + Cl2 → PbCl2

Reakce

[editovat | editovat zdroj]

Přidáním chloridového iontu do suspenze PbCl2 získáme komplexní ionty. V těchto reakcích přidaný chlorid (nebo jiné ligandy) štěpí chloridové můstky, které tvoří polymerní základ tuhého PbCl2(s).

PbCl2(s) + Cl− → [PbCl3]−(aq)
PbCl2(s) + 2 Cl− → [PbCl4]2−(aq)

PbCl2 reaguje s roztaveným NaNO2 za vzniku PbO:

PbCl2(l) + 3 NaNO2 → PbO + NaNO3 + 2 NO + 2 NaCl

PbCl2 se využívá při syntéze chloridu olovičitého (PbCl4): Cl2 probublává skrz nasycený roztok PbCl2 ve vodném roztoku NH4Cl a tvoří [NH4]2[PbCl6]. Ten se pak nechává reagovat se studenou koncentrovanou kyselinou sírovou za vzniku olejovitého PbCl4.[9]

Chlorid olovnatý je hlavním prekurzorem organokovových derivátů olova, například plumbocenu.[10] Používají se obvyklá alkylační činidla, například Grignardovo činidlo nebo organolithné sloučeniny:

2 PbCl2 + 4 RLi → R4Pb + 4 LiCl + Pb
2 PbCl2 + 4 RMgBr → R4Pb + Pb + 4 MgBrCl
3 PbCl2 + 6 RMgBr → R3Pb-PbR3 + Pb + 6 MgBrCl[11]

Tyto reakce produkují deriváty, které jsou podobnější organokřemíkovým sloučeninám, tedy olovnatý iont má při alkylaci tendenci k disproporcionaci.

Použití

[editovat | editovat zdroj]
xPbCl2(l) + BaTiO3(s) → Ba1-xPbxTiO3 + xBaCl2

Toxicita

[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako u jiných sloučenin olova, může expozice PbCl2 vést k otravě olovem.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lead(II) chloride na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Lead chloride. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Cotunnite [online]. [cit. 2024-08-07]. Dostupné online. 
  3. ↑ Wells A.F. (1984) Structural Inorganic Chemistry 5th edition Oxford Science Publications ISBN 0-19-855370-6
  4. ↑ HARGITTAI, I; TREMMEL, J; VAJDA, E; ISHCHENKO, A; IVANOV, A; IVASHKEVICH, L; SPIRIDONOV, V. Two independent gas electron diffraction investigations of the structure of plumbous chloride. Journal of Molecular Structure. 1977, s. 147. DOI 10.1016/0022-2860(77)87038-5. 
  5. ↑ CRC Handbook of Chemistry and Physics, 79th Edition, David R. Lide (Ed), p. 8-108
  6. ↑ Brown, Lemay, Burnsten. "Chemistry The Central Science". Solubility-Product Constants for Compounds at 25 °C. (ed 6, 1994). p. 1017
  7. ↑ Cotunnite
  8. ↑ a b Dictionary of Inorganic and Organometallic Compounds. Lead(II) Chloride. CHEMnetBASE Chemical Databases & Dictionaries – Presented by CRCnetBASE
  9. ↑ HOUSECROFT, C. E.; SHARPE, A. G. Inorganic Chemistry. 2nd. vyd. [s.l.]: Prentice Hall, 2004. ISBN 978-0130399137. S. 365. 
  10. ↑ LOWACK, R. Decasubstituted decaphenylmetallocenes. J. Organomet. Chem.. 1994, s. 25. DOI 10.1016/0022-328X(94)84136-5. 
  11. ↑ HOUSECROFT, C. E.; SHARPE, A. G. Inorganic Chemistry. 2nd. vyd. [s.l.]: Prentice Hall, 2004. ISBN 978-0130399137. S. 524. 
  12. ↑ ABOUJALIL, Almaz; DELOUME, Jean-Pierre; CHASSAGNEUX, Fernand; SCHARFF, Jean-Pierre; DURAND, Bernard. Molten salt synthesis of the lead titanate PbTiO3, investigation of the reactivity of various titanium and lead salts with molten alkali-metal nitrites. Journal of Materials Chemistry. 1998, s. 1601. DOI 10.1039/a800003d. 
  13. ↑ Stained Glass Terms and Definitions. aurene glass
  14. ↑ Kirk-Othmer. "Encyclopedia of Chemical Technology". (ed 4). p 913
  15. ↑ Perry & Phillips. "Handbook of Inorganic Compounds". (1995). p 213
  16. ↑ Kirk-Othmer. "Encyclopedia of Chemical Technology". (ed 4). p 241

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 
Chloridy s prvkem v oxidačním čísle II.
Chlorid americnatý (AmCl2) • Chlorid barnatý (BaCl2) • Chlorid berylnatý (BeCl2) • Chlorid vápenatý (CaCl2) • Chlorid kademnatý (CdCl2) • Chlorid kalifornatý (CfCl2) • Chlorid kobaltnatý (CoCl2) • Chlorid chromnatý (CrCl2) • Chlorid měďnatý (CuCl2) • Chlorid dysprosnatý (DyCl2) • Chlorid einsteinatý (EsCl2) • Chlorid europnatý (EuCl2) • Chlorid železnatý (FeCl2) • Chlorid fermnatý (FmCl2) • Chlorid gallnatý (GaCl2) • Chlorid germanatý (GeCl2) • Chlorid rtuťnatý (HgCl2) • Chlorid indnatý (InCl2) • Chlorid iridnatý (IrCl2) • Chlorid mendelevnatý (MdCl2) • Chlorid hořečnatý (MgCl2) • Chlorid manganatý (MnCl2) • Chlorid molybdenatý (Mo6Cl12) • Chlorid neodymnatý (NdCl2) • Chlorid nikelnatý (NiCl2) • Chlorid nobelnatý (NoCl2) • Chlorid osminatý (OsCl2) • Chlorid olovnatý (PbCl2) • Chlorid palladnatý (PdCl2) • Chlorid polonatý (PoCl2) • Chlorid platnatý (PtCl2) • Chlorid radnatý (RaCl2) • Chlorid ruthenatý (RuCl2) • Chlorid sirnatý (SCl2) • Chlorid selenatý (SeCl2) • Chlorid samarnatý (SmCl2) • Chlorid cínatý (SnCl2) • Chlorid strontnatý (SrCl2) • Chlorid tellurnatý (TeCl2) • Chlorid thornatý (ThCl2) • Chlorid titanatý (TiCl2) • Chlorid thulnatý (TmCl2) • Chlorid vanadnatý (VCl2) • Chlorid wolframnatý (WCl2) • Chlorid xenonatý (XeCl2) • Chlorid ytterbnatý (YbCl2) • Chlorid zinečnatý (ZnCl2) • Chlorid zirkonatý (ZrCl2)