Chuťový receptor

Vazebné místo na receptoru T1R pro sladkou chuť; modře je molekula glukózy, kolem ní jsou v aktivním centru uspořádané aminokyseliny

Chuťový receptor je chemoreceptor (na membráně či možná i uvnitř buněk), který umožňuje vnímání chuti. Dosud byly popsány zejména různé receptory spřažené s G-proteinem – pro sladkou chuť (T1R), hořkou chuť (T2R) a chuť umami (taste-mGluR4). Co se týče kyselé a slané chuti, jejich vnímání umožňují spíše „ligandem řízené“ iontové kanály, které však v širším slova smyslu můžeme rovněž považovat za chuťové receptory.[1]

Chuťové receptory se vyvinuly před cca 500 miliony lety u primitivních rybovitých obratlovců, společných předků mihulí, ryb i suchozemských obratlovců. Evolučně nejstarším typem těchto receptorů jsou zřejmě umami receptory.[2]

Umístění

[editovat | editovat zdroj]

Je zajímavé, že chuťové receptory se nenachází pouze na jazyku, ale také na patře, v nosohltanu, hrtanu, ale i v horním jícnu. Mimo to byla exprese chuťových receptorů prokázána i na dalších místech těla, kde možná rovněž plní chemorecepční funkci.[3] Typické chuťové receptory se však vyskytují zejména na povrchu (na apikální membráně) chuťových buněk v chuťových pohárcích.

Přenos signálu

[editovat | editovat zdroj]

Po vazbě na receptor (ať už GPCR nebo iontový kanál) se rozbíhá uvnitř buňky signální kaskáda. Její konkrétní podoba je ve srovnání s vnímáním ostatních smyslů velmi různorodá: byly popsány jak různé formy druhých poslů (cyklické nukleotidy, fosfoinositidy), tak i různé kanály umožňující vznik receptorového potenciálu (např. TRPM5).[1] V každém případě nicméně signál do centrální nervové soustavy přenáší VII., IX. a X. hlavový nerv, první z nich však hraje majoritní roli (inervuje totiž jazyk).[3]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b John D. Boughter Jr., Steven D. Munger. Taste Receptors. In: Lennarz,W.J., Lane, M.D. Encyclopedia of Biological Chemistry , Four-Volume Set, 1-4. [s.l.]: [s.n.]
  2. ↑ CALLAWAY, E. Evolutionary biology: the lost appetites. Nature.. 2012, roč. 486, čís. 7403, s. S16-7. Dostupné online. ISSN 1476-4687. 
  3. ↑ a b BACHMANOV, Alexander A.; BEAUCHAMP, Gary K. Taste Receptor Genes. Annual review of nutrition. 2007, roč. 27, s. 389–414. Dostupné online. ISSN 0199-9885. DOI 10.1146/annurev.nutr.26.061505.111329. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]