Claude Lorius

Claude Lorius
Claude Lorius (3. září 2009)
Claude Lorius (3. září 2009)
Rodné jménoJoseph Edmond Claude Lorius
Narození27. února 1932
Besançon
Úmrtí21. března 2023 (ve věku 91 let)
Charnay-lès-Mâcon
Alma materUniverzita Franche-Comté
Povoláníglaciolog, klimatolog a výzkumník
ZaměstnavatelNárodní centrum vědeckého výzkumu
OceněníPrix de l'Etat (1986)
cena Alexandra von Humboldta (1988)
Tyler Prize for Environmental Achievement (1996)
Seligman Crystal (1998)
Balzanova cena (2001)
… více na Wikidatech
Webwww.claude-lorius.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Claude Lorius, plným jménem Joseph Edmond Claude Lorius[1] (27. únor 1932, Besançon, Francie[2][3] – 21. březen 2023, Mâcon, Francie) byl francouzský glaciolog, jehož výzkum složení plynných bublin v ledových čepicích umožnil charakterizovat dávné zemské klima a měřit jeho změny v čase. Vynalezl princip izotopového teploměru a spolu s Jeanem Jouzelem jako první prokázal souvislost mezi koncentrací skleníkových plynů v atmosféře a změnami klimatu.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Claude Lorius strávil svou první zimu v Adélině zemi na základně Charcot v roce 1957 poté, co si na zdi univerzity v Besançonu přečetl nenápadný inzerát, ve kterém hledali, podle něj, „Mladé studenty, kteří se chtěli zúčastnit akcí pořádaných k Mezinárodnímu geofyzikálnímu roku“.[4][5] Strávil tam rok v izolaci s dalšími dvěma vědci[4]; přezimoval 300 kilometrů od pobřeží.[6]

Během své čtyřicetileté kariéry se zúčastnil 22 polárních expedic; strávil na výzkumných výpravách celkem šesti let v šedesátých až osmdesátých letech 20. století,[4][6] převážně v Antarktidě v rámci francouzských a mezinárodních polárních misí, zejména na základně Vostok.[5]

V roce 1959 se Lorius zúčastnil průzkumné výpravy vedené Američany. Během téměř 100 dní urazil přibližně 1 400 km na cestě, která skončila objevem pohoří,[4] jež nyní nese jeho jméno.[6]

V roce 1965, jako vedoucí expedice do Adéliny země vytušil, že vzduchové bubliny zachycené v ledu by mohly odrážet složení atmosféry v minulosti.[6] O téměř dvacet let později, v roce 1984, mu expedice na antarktickou základnu Vostok umožnila tuto myšlenku rozvinout a vypracovat rekonstrukci minulého zemského klimatu.[4]

Claude Lorius strávil celou svou kariéru ve Francouzském národním středisku pro vědecký výzkum (CNRS), zejména jako ředitel laboratoře glaciologie a environmentální geofyziky v Grenoblu, kterou v letech 1983–1988 založil.[6]

V roce 1994 byl zvolen členem Francouzské akademie věd a v roce 2000 se stal zakládajícím členem Francouzské akademie technologií. V roce 2002 mu byla spolu s Jeanem Jouzelem udělena zlatá medaile CNRS. V červnu 2008 se stal prvním Francouzem, který obdržel cenu Modrá planeta za životní prostředí[7] – a jediným, který ji obdržel jako žijící osoba.[6]

Od roku 2011[8] spolupracoval s Lucem Jacquetem a sdružením Wild-Touch na metaprojektu o změně klimatu a emisích skleníkových plynů.[9][10] Tento projekt vedl k natočení dokumentárního filmu La Glace et le Ciel, v němž je Lorius ústředním tématem. Film byl v předpremiéře uveden na závěrečném ceremoniálu filmového festivalu v Cannes v roce 2015.[11][6]

Svou kariéru ukončil jako emeritní ředitel výzkumu v CNRS (National Centre for Research).

Claude Lorius zemřel 21. března 2023 v Mâconu[12] ve věku 91 let.[13][14][6]

Vědecký přínos

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1963, šest let po svém přezimování na základně Charcot, obhájil Claude Lorius disertační práci s názvem „Deuterium, možnosti využití ve výzkumu sněhu, firnu a ledu v Antarktidě“,[15] která byla zaměřena na ledová jádra, jež nasbíral v Antarktidě. Ukázal, že existuje „vztah mezi teplotou, při níž se tvoří led, a podílem izotopů kyslíku a vodíku v molekulách vody tvořící led“. Izotopové složení vody ve vzorku lze tedy použít k určení okolní teploty v době vzniku ledu.

Antarktická ledová pokrývka je silná více než 2 km; protože je výsledkem akumulace postupných vrstev sněhu, obsahuje ledové jádro o tloušťce několika set metrů, získané při vrtání, nepřímý záznam teploty za desítky tisíc let: změny v jeho izotopovém složení slouží jako indikátor paleoteplot.

V roce 1965, když Lorius přezimoval v Adélině zemi, pozoroval bublinky plynu, které se uvolňovaly do whisky z kostky ledu, kterou si dal do sklenice ze zbytků vzorků ledového jádra:[16] „Měl jsem tušení, že uchovávají údaje o nadmořské výšce, v níž se led vytvořil, a především že představují spolehlivé a jedinečné svědectví o složení vzduchu“.[3] Přibližně o 20 let později poskytla vědecký důkaz této intuice analýza stop oxidu uhličitého a metanu obsažených ve vzduchových bublinách, které byly po tisíce století uvězněny v ledu Vostoku.

Dne 4. září 1979 během pořadu Dossiers de l'écran[17] nicméně uvedl na pravou míru výroky Harouna Tazieffa a především Paula-Émila Victora, který oznámil, že globální oteplování spojené s nárůstem CO2 povede v příštích několika desetiletích k masivnímu tání ledu v Antarktidě (ale potvrdil i ty v Arktidě), protože si nedokázal představit otřesy v tak krátkém časovém horizontu.

O pět let později, v roce 1984, během expedice na antarktickou základnu Vostok, umožnil vrt hluboký 2 200 m poprvé rekonstruovat zemské klima a složení atmosféry za období 150 000 let.[4] Za tímto účelem se Claudu Loriusovi podařilo přimět Američany, aby na stanici Vostok vyslali letadla, která by vyzvedla jádra vynesená Sověty z ledovce, přičemž jejich vrty byly nejhlubší.[6] Ve Francii byla tato jádra zpracována v laboratoři Clauda Loriuse v Grenoblu a v laboratoři Jeana Jouzela na École Polytechnique, kde byla vyvinuta technika pro analýzu vzduchu zachyceného v ledu.[6] Analýzou složení vzduchových bublin v ledových jádrech a měřením hladiny CO2 zachyceného v ledu vznikly dvě křivky: „křivka teploty zemského povrchu v průběhu tisíců let a křivka obsahu oxidu uhličitého. Obě křivky jsou rovnoběžné“.[6]

Claude Lorius pak mohl konstatovat, že „v průběhu 21. století se očekává výrazné oteplení planety s rizikem ovlivnění vodních zdrojů, zemědělství, zdraví, biologické rozmanitosti a obecně životních podmínek lidí...“[4] První uznání globálního oteplování, tento objev se objevil na obálce časopisu Nature.[18]

Tyto objevy byly výsledkem dvou výzkumných období v Antarktidě na základně Vostok v letech 1984 až 1991 a poté na základně Concordia během evropského vrtného programu EPICA, který inicioval Claude Lorius.

Vědecký přínos Clauda Loriuse k pochopení vývoje zemského klimatu byl zásadní. On, Jean Jouzel a další autoři článku v časopise Nature[18] prokázali přímou souvislost mezi hladinami skleníkových plynů (např. oxidu uhličitého a metanu) a změnami klimatu v období od 150 000 do 800 000 let. Získané vzorky umožnily vysledovat klimatické složení planety ve stejných obdobích.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Související stránky

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Claude Lorius na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ {{{typ}}} č. {{{číslo}}}, Décret du 31 décembre 2020 portant élévation aux dignités de grand'croix et de grand officier dans l'ordre national de la Légion d'honneur. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online.
  2. ↑ Claude Lorius : Bienvenue sur le Site de Claude Lorius. archive.wikiwix.com [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Medaille or 2002. archive.wikiwix.com [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g Claude Lorius, aux origines de la climatologie : un podcast à écouter en ligne. France Culture [online]. 2021-07-16 [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. ↑ a b CALLOCE, Laure. Claude Lorius une vie sur la glace. CNRS Le Journal. 2015, roč. 2015, čís. 281, s. 6–9. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k Claude Lorius, glaciologue et spécialiste du climat, est mort. www.lemonde.fr. 2023-03-23. Dostupné online [cit. 2024-10-25]. (francouzsky) 
  7. ↑ Environnement : Claude Lorius, premier français à recevoir le Prix Blue Planet - Communiqués et dossiers de presse - CNRS. archive.wikiwix.com [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. 
  8. ↑ JDD, Le. Luc Jacquet, le retour en Antarctique. lejdd.fr [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. ↑ « entre la glace et le ciel » une biographie de Claude Lorius | Wild-Touch [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. (francouzsky) 
  10. ↑ archive.wikiwix.com [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. 
  11. ↑ “La Glace et le ciel”, de Luc Jacquet, en clôture du Festival de Cannes. www.telerama.fr [online]. 2015-04-30 [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. ↑ matchID - Moteur de recherche des décès. deces.matchid.io [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. 
  13. ↑ VIDEOS. Décès de Claude Lorius, le glaciologue français avait été l’un des premiers à lancer l'alerte sur le réchauffement climatique. France 3 Bourgogne-Franche-Comté [online]. 2023-03-23 [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. (francouzsky) 
  14. ↑ Disparition. Le glaciologue et lanceur d'alerte Claude Lorius est mort à l'âge de 91 ans. www.ledauphine.com [online]. [cit. 2024-10-25]. Dostupné online. (FR-fr) 
  15. ↑ LORIUS, Claude. Le deutérium, possibilités d'application aux problèmes de recherche concernant la neige, le névé et la glace dans l'Antarctique. 1963-11-21 [cit. 2024-10-27]. phdthesis. Université de Paris. Dostupné online. (francouzsky)
  16. ↑ Poznámka: hlasový komentář z filmu La Glace et le Ciel.
  17. ↑ Haroun Tazieff et le risque de réchauffement climatique | INA. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (francouzsky) 
  18. ↑ a b GENTHON, G.; BARNOLA, J. M.; RAYNAUD, D. Vostok ice core: climatic response to CO2 and orbital forcing changes over the last climatic cycle. Nature. 1987-10, roč. 329, čís. 6138, s. 414–418. Dostupné online [cit. 2024-10-27]. ISSN 1476-4687. doi:10.1038/329414a0. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]