Connie Converse

Connie Converse
Narození3. srpna 1924
Laconia, New Hampshire
USAUSA USA
Úmrtípravděpodobně 1974 (ve věku 49–50 let)
Alma materMount Holyoke College
Povolánípísničkářka, hudební skladatelka, redaktorka, autorka a zpěvačka
PříbuzníPhilip Converse (bratr)
Webová stránkawww.connieconverse.com
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Elizabeth Eaton „Connie“ Converse (* 3. srpna 1924 Laconia – nezvěstná od srpna 1974) byla americká hudebnice působící v New Yorku v 50. letech 20. století. Za svého života zůstala prakticky neznámá, ale zpětně je považována za jednu z vůbec prvních písničkářek.[1] V roce 1974 opustila domov a od té doby o ní nikdo neslyšel.[1] Její tvorba byla objevena teprve o 30 let později, kdy byla uvedena v rozhlasovém pořadu. Následně bylo roku 2009 vydáno album jejích písní How Sad, How Lovely, které vzbudilo zájem kritiky i posluchačů po celém světě.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Elizabeth Eaton Converse se narodila roku 1924 v Laconii v New Hampshire. Vyrůstala v Concordu jako prostřední dítě v přísně baptistické rodině; její otec byl farář. Navštěvovala zdejší střední školu, kde byla premiantkou a získala osm akademických ocenění.[2] Získala stipendium na Mount Holyoke College v Massachusetts. Po dvou letech studia školu opustila a přestěhovala se do New Yorku.[3]

V padesátých letech pracovala pro tiskárnu Academy Photo Offset v newyorské čtvrti Flatiron District a bydlela v Greenwich Village. Začala používat přezdívku „Connie“. Psala písně, zpívala je pro přátele a doprovovázela se sama na kytaru.[3]

Její hudby si povšiml animátor a amatérský zvukař Gene Deitch, který ve 40. letech pořídil magnetofonové nahrávky Johna Lee Hookera a Pete Seegera. V polovině 50. let natočil množství jejích nahrávek v kuchyni svého domu ve městě Hastings-on-Hudson. Ale Connie se nepodařilo se svou hudbou dosáhnout žádného komerčního úspěchu ani popularity. Veřejně vystoupila pouze jednou, když se v roce 1954 krátce objevila na CBS v pořadu Waltera Cronkita The Morning Show, což jí pomohl zařídit Deitch.[3]

V roce 1961 opustila New York a přestěhovala se do Ann Arbor v Michiganu, kde byl její bratr Philip profesorem politických věd na University of Michigan. Pracovala tam jako sekretářka a poté jako redaktorka časopisu Journal of Conflict Resolution.[3] Její jedinou hudební činností bylo i nadále jen nezávazné hraní pro kamarády na večírcích. Významně a hluboce se angažovala v protirasistickém hnutí.

Nevdala se a neměla děti, o jejím soukromém životě se mnoho neví. Deitch ani bratr Philip nevyloučili, že mohla mít lesbickou orientaci, ale nikdy o tom nemluvila. Podle jejího synovce Tima Converse nebylo známo, že by někdy s někým měla milostný vztah.

Roku 1973 se Connie cítila vyhořelá a v depresi, kterou rozháněla alkoholem a kouřením. Časopis, který pro ni tolik znamenal, se na konci roku 1972 přestěhoval z Michiganu do Yale. Její kolegové a přátelé se pro ni složili na půlroční cestu po Anglii, aby tam přišla na jiné myšlenky, ale k ničemu to nebylo. Matka ji zase pozvala na výlet na Aljašku, na což Connie neochotně přistoupila, ale ani tohle jí nepřineslo potěšení. Také jí v té době bylo sděleno, že musí podstoupit hysterektomii, což její depresi dále prohloubilo.[2]

V srpnu 1974, když jí bylo právě 50 let, napsala sérii dopisů své rodině a přátelům, ve kterých zmínila svůj záměr začít nový život někde jinde. V době, kdy byly dopisy doručeny, si sbalila věci do svého Volkswagenu, odjela neznámo kam a od té doby je nezvěstná.[3] Podle názoru její rodiny spáchala sebevraždu, pravděpodobně tak, že sjela autem do jezera nebo řeky.[1]

Znovuobjevení její tvorby

[editovat | editovat zdroj]

V lednu 2004 byl Gene Deitch (v té době osmdesátiletý, od roku 1959 žijící v Praze) pozván newyorským hudebním historikem Davidem Garlandem do jeho rozhlasového pořadu Spinning on Air na stanici WNYC.[4] Deitch nechal pustit některé ze svých nahrávek, včetně Conniiny písně One by One.[1]

Dva Garlandovy posluchače, Dana Dzulu a Davida Hermana, to inspirovalo k pokusu najít nějaké další nahrávky zapomenuté písničkářky.[5] Objevili dva zdroje její hudby: Deitchovu sbírku v Praze a kartotéku v Ann Arbor, obsahující nahrávky, které Connie poslala svému bratru Philipovi koncem padesátých let.[6] V březnu roku 2009 nakonec díky jejich úsilí vyšlo u Lau Derette Recordings album How Sad, How Lovely, obsahující 17 skladeb Connie Converse.[7] Australský písničkář Robert Forster popsal album jako „hluboké a nádherné spojení mezi textem a hudbou, které nám umožňuje vstoupit do světa neobyčejné ženy žijící v polovině dvacátého století v New Yorku.“[6]

V roce 2015 bylo How Sad, How Lovely znovu vydáno jako vinyl s 18 spísněmi u Squirrel Thing Recordings ve spolupráci s Captured Tracks. Album získalo příznivé recenze, např. hudební kritik Randall Roberts z Los Angeles Times napsal: „Málo reedicí z minulého desetiletí mě zasáhlo s dlouhotrvajícím, radostným zalíbením, jako How Sad, How Lovely.“[8]

Od vydání alba se staly její život a hudba předmětem zájmu a publicistiky po celém světě.[6][9][10] Kromě tajemství jejího zmizení se mnohé ze článků soustředily na obsah a styl její hudby a na fakt, že může být historicky první písničkářkou.[1][4][9][11][12] Podle Davida Garlanda, „Connie Converse psala a zpívala v 50. letech, dlouho předtím, než bylo písničkářství uznáno za kategorii nebo styl. Ale všechno, co oceňujeme u písničkářů dnes – osobní pohled, vhled, originalita, empatie, inteligence, ironický humor – bylo hojné v její hudbě“.[13] Jiní zmiňují ženskou zkušenost, často zachycenou v jejích textech, stejně jako témata sexuality a individualismu, která se také v jejích písních objevují, jako důkaz, že její hudba předběhla svou dobu.[2]

Její život a hudba posloužily jako inspirace pro další umělecká díla, např. divadelní hru Howarda Fishmana A Star Has Burnt My Eye (2015).[14] Fishman také produkoval album Connie's Piano Songs (2014) s hudbou, kterou Connie napsala, ale nikdy nenahrála. Mezi další díla inspirovaná Converse patří moderní taneční hra Empty Pockets od Johna Heginbothama, která byla provedena v newyorském Miller Theater v roce 2015,[15] nebo vystoupení britské zpěvačky Nat Johnson na počest Connie Roving Woman. Její písně zahrály Jean Rohe a Diane Cluck ve speciálním výročním pořadu Spinning on Air.[16] Roku 2017 vyšlo tributní album nazvané Vanity of Vanities: Tribute to Connie Converse.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Connie Converse na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e YOUNGS, Ian. Connie Converse: The mystery of the original singer-songwriter. BBC News [online]. 1. října 2014 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c VIGIL, Delfin. The musical mystery of Connie Converse. San Francisco Chronicle [online]. 8. března 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e JEFFERSON, Cord. The Story of Connie Converse. The Awl [online]. 3. srpna 2010 [cit. 2016-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-16. (anglicky) 
  4. ↑ a b GARLAND, David. Background: The Deitch Connection [online]. WNYC, 15. března 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (anglicky) 
  5. ↑ ANDERSON, L. V. The Connie Converse Double Album That Never Got Crowd-Funded. The Awl [online]. 13. prosince 2011 [cit. 2016-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-09. (anglicky) 
  6. ↑ a b c FORSTER, Robert. Lost Women Found. The Monthly: Australian Politics, Society & Culture [online]. Červen 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ SACHS, Tony. 50 Years Late, Connie Converse Is Music's Next Big Thing. The Huffington Post [online]. 4. října 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ ROBERTS, Randall. Throwbacks: Vinyl and digital reissues of note for winter-spring 2015. Los Angeles Times [online]. 13. února 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b HERNÁNDEZ BLANCO, Pablo. Vine, canté, desaparecí. Jotdown [online]. 9. srpna 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (španělsky) 
  10. ↑ BROQUET, Julien. L'album de la semaine: Connie Converse - How Sad, How Lovely. Focus Vif [online]. 22. června 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (francouzsky) 
  11. ↑ FORSTER, Robert. The Best Australian Essays 2009. Melbourne: Black Inc, 2009. Dostupné online. ISBN 9781863954518. (anglicky)  s. 239
  12. ↑ MCEANEY, Andrea. 5 Reasons Connie Converse is the Most Interesting Female Musician You’ve Never Heard Of. Rebeat [online]. 21. ledna 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ GARLAND, David. A Lost Singer's Music, Finally Found. NPR music [online]. 24. dubna 2009 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ PANTUSO, Phillip. Strange Ways: The Long Journey of Howard Fishman. Brooklyn Magazine [online]. 28. září 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ SEIBERT, Brian. Review: Barnard/Columbia Dances at the Miller Theater. The New York Times [online]. 4. května 2015 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Spinning On Air in The Greene Space with Yoko Ono, John Zorn, and others [online]. WNYC, 2. prosince 2012 [cit. 2016-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]