Consensus Tigurinus (někdy též Curyšská dohoda) je domluva z roku 1549 mezi ženevským reformátorem Janem Kalvínem a Jindřichem Bullingerem z Curychu,[1] která spočívala v odstranění dosavadního nesouladu mezi ženevskou a curyšskou církví v otázce Večeře Páně.[2] Dokument obsahuje 26 článků.[3] Jeho uzavření umožnilo roku 1566 přijmout společnou helvétskou konfesi,[2] jež sloučila kalvinistický a zwingliánský proud do jednoho hnutí švýcarské reformace.[1]
Oba církevní představitelé, jak Jan Kalvín, tak Jindřich Bullinger, mezi sebou od roku 1547 písemnou formou diskutovali o poslední večeři Ježíše Krista, a to o způsobu chápání formulace „toto je mé tělo“,[2] jež je součástí ustanovení večeře.[4] Zatímco Kalvín vnímal chléb i víno za dary Boží milosti,[2] Bullinger se domníval, že Boží milost dostávají přijímající současně s chlebem a vínem. Nakonec Kalvín svůj názor přehodnotil a přijal Bullingerův pohled na problematiku.[5]