Daytonská dohoda

Daytonská dohoda
Zleva doprava při podpisu Daytonské dohody: Milošević, Izetbegović a Tuđman
Zleva doprava při podpisu Daytonské dohody: Milošević, Izetbegović a Tuđman
Data
Vypracováno19951214a14. prosince 1995
Strany
SignatářiSlobodan Milošević, Alija Izetbegović, Franjo Tuđman
Obsah
Cílukončení války v Bosně a Hercegovině

Všeobecná rámcová smlouva pro mír v Bosně a Hercegovině, známá jako Daytonská smlouva, Daytonské dohody, Pařížský protokol nebo Daytonsko-pařížská smlouva (chorvatsky i srbsky Dejtonski mirovni sporazum) ukončila konflikt v Bosně a Hercegovině.[1] Dokument, kterému předcházelo několik neúspěšných smluv, ukončil pro celou Evropu překvapivý a krvavý konflikt v rozpadající se Jugoslávii. Byla uzavřena v listopadu 1995 na letecké základně Wright-Patterson u Daytonu v Ohiu.[2] Formálně byla podepsána v Paříži 14. prosince 1995, zástupci západních mocností i představiteli Chorvatska, BiH a Srbska, tedy všemi zainteresovanými stranami.

Mírová smlouva řešila aktuální otázky, které tížily hluboce rozdělené obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, tedy nejen podmínky národního usmíření, ale hlavně poválečné uspořádání a politické rozdělení moci. Republiku srbskou doplnila Federace Bosny a Hercegoviny, tedy chorvatsko-muslimský útvar. Stát byl prohlášen za de facto konfederací obou jednotek, tedy plně v principu "dualismu", obě nově vzniklé "entity" získaly rozsáhlou míru samosprávy, takže centrální vládě v Sarajevu připadá pouze minimum nezbytných pravomocí. Aby bylo možné zajistit pozitivní vývoj mírového procesu, byl zřízen i tzv. Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu (OHR), který byl vybaven rozsáhlými pravomocemi, včetně rozpouštění politických stran. Samotný bosenskohercegovinský stát však zůstal rozdělený, jeho politický systém velmi složitý (stejně jako jeho ústava) a poválečnou spolupráci i nadále blokují odlišné zájmy, mnohdy v plně nacionalistickém duchu, jednotlivých subjektů, tedy entit.

Na dodržování dohody následně dohlížely na území Bosny a Hercegoviny mezinárodní jednotky SFOR.

Vývoj mírové smlouvy a předcházející dokumenty

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv se základní koncepty Daytonské smlouvy začaly objevovat v mezinárodních jednáních již od roku 1992, samotná jednání následovala až po neúspěšných mírových úsilích a urovnáních v roce 1995. Jednání se pohnula dopředu až poté, co NATO zahájilo operaci Deliberate Force. Šlo o bombardování vojsk a infrastruktury bosenských Srbů, které následovalo po opakovaných útocích na mezinárodní mírové síly OSN IFOR[3].

Jednání se konala ve stínu masakru v tzv. "bezpečné zóně Srebrenica"[4] a po obvinění hlavních vojenských a vládních představitelů Bosenských Srbů před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Během září a října 1995 vyvíjelo mnoho světových mocností (především USA a Rusko, spojených do Kontaktní skupiny) tlak na vůdce všech tří stran, aby se zúčastnili jednání v Daytonu v Ohiu.

Konference se konala od 1. listopadu[5] do 21. listopadu 1995. Hlavními účastníky z regionu byli srbský prezident Slobodan Milošević (při absenci Karadžiće reprezentoval zájmy Bosenských Srbů), chorvatský prezident Franjo Tuđman (zastupující bosenské Chorvaty) a bosenský prezident Alija Izetbegović s bosenským ministrem zahraničí Muhamedem "Mo" Sacirbeyem.

Mírovou konferenci vedli americký ministr zahraničí Warren Christopher a vyjednávač Richard Holbrooke s dvěma spolupředsedajícími v podobě zvláštního představitele EU Carla Bildta a ruského ministra zahraničí Igora Ivanova. Klíčovým účastníkem v americké delegaci byl generál Wesley Clark (později se stal v roce 1997 velitelem vojsk NATO pro EU - SACEUR). Vojenským reprezentantem Spojeného Království byl plukovník David Leakey (později v roce 2005 se stal velitelem EUFOR). Během jednání byla právním zástupcem delegace bosenské vlády Veřejná mezinárodní právní a politická skupina.

Zajištěné místo bylo vybráno dražbou, aby se omezila možnost účastníků jednat v médiích spíše než u vyjednávacího stolu. Na začátku jednání představily jednotlivé zúčastněné strany mapy, které představovaly jejich vizi rozdělení Bosny a Hercegoviny. Dne 8. listopadu 1995 se vedlo celkem šest nepříliš úspěšných jednání o tom, jaké má rozdělení státu na dvě entity být. Obdobná situace následovala i o několik dní později, což americké vyjednavače přimělo k názoru, že budou muset představit vlastní návrhy, jak má být vymezeno budoucí území Republiky srbské a Federace Bosny a Hercegoviny.[5]

Dne 16. listopadu 1995 se mezitím jugoslávský prezident Milošević s Harisem Silajdžićem domluvil na vytvoření koridoru v blízkosti města Goražde. Tím tak byla poslední oblast v Podriní, kterou VRS nedobyla, spojena se zbytkem Federace BiH, řízené ze Sarajeva. Jednalo se o první průlom v jednáních.[5] Po jistou dobu nabízeli američtí vyjednavači Aliji Izetbegovićovi až 55 % území Bosny a Hercegoviny, on však nabídku nakonec nepřijal. Následně trval Slobodan Milošević na rozdělení zhruba v poměru 1:1, které také bylo zrealizováno.

Poté, co se všechny strany shodly a dne 21. listopadu 1995 byl v Daytonu vypracován návrh smlouvy, byla úplná a formální smlouva podepsána 14. prosince 1995 v Paříži[6] ve Francii také francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem, americkým prezidentem Billem Clintonem, britským premiérem Johnem Majorem, německým kancléřem Helmutem Kohlem a ruským premiérem Viktorem Černomyrdinem.

Současné politické rozdělení Bosny a Hercegoviny a struktura její vlády byly dohodnuty následně, jako součást ústavy tvořící doložku č. 4 "Všeobecné rámcové smlouvy" dohodnuté v Daytonu. Klíčovým prvkem bylo nakreslení hraniční čáry vnitřního společenství, na kterou odkazovalo mnoho úkolů vyjmenovaných v doložce.

Smlouva pověřila širokou škálu mezinárodních organizací monitorováním, dohledem a implementací částí smlouvy. IFOR vedený NATO (implementační síly) byly zodpovědné za implementaci vojenských aspektů smlouvy a rozšířeny 20. prosince 1995[6], kdy převzaly vojska UNPROFOR.

Rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny

[editovat | editovat zdroj]

13. října 1997 požádala krajně pravicová Chorvatská strana práva[7] Ústavní soud Bosny a Hercegoviny o anulování některých rozhodnutí a o potvrzení jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu republiky Bosny a Hercegoviny a především o přezkoumání ústavnosti Všeobecné rámcové mírové smlouvy pro Bosnu a Hercegovinu, protože prý podkopává integritu státu a může způsobit rozdělení Bosny a Hercegoviny. Soud dospěl k závěru, že není kompetentní k tomu, aby rozhodl spory týkající se zmíněných rozhodnutí, protože žadatelé nebyli subjekty popsané v článku VI.3 (a) Ústavy týkajícího se těch, kdo předložit případy soudu.

Byl to jeden z prvních případů, kdy musel soud čelit otázce legálnosti ústavy. Poznámkou obiter dictum týkající se Doložky IV (Ústava) a zbytku mírové smlouvy vytvořil soud aktuálně půdu pro právní jednotku celé mírové smlouvy, která dále vyjadřovala, že všechny doložky jsou hierarchicky na stejné úrovni. V pozdějších rozhodnutích to soud potvrdil užitím dalších doložek mírové smlouvy jako přímého základu pro analýzy a nejen ve smyslu systematické interpretace doložky IV. Nicméně protože soud odmítl současný požadavek žadatelů, nešel do detailů v kontroverzní otázce legálnosti procesu, v kterém vstoupila v platnost nová ústava (doložka IV) a nahradila tak bývalou ústavu republiky Bosny a Hercegoviny.

Územní změny

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tato část článku potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Před Daytonskou smlouvou kontrolovali bosenští Srbové asi 46 % Bosny a Hercegoviny (23 687 km2), bosenští Chorvaté 25 % (12 937 km2) a Bosňáci [zdroj?] 28 % (14 505).

Kontrola Republiky Srbské

[editovat | editovat zdroj]
  • asi 9 % (2 117 km2) dnešního území Republiky Srbské bylo kontrolováno bosenskochorvatskými jednotkami; především v obcích Mrkonjić Grad, Šipovo, Ribnik, Petrovac, Istočni Drvar, Jezero, Kupres (Republika Srbská) a část Banja Luky
  • asi 1,5 % (350 km2) dnešního území Republiky Srbské bylo kontrolováno jednotkami Bosňáků; především některé vesnice v Ozrenu (obce Doboj a Petrovo) a v západní Bosně (Krupa a části Novi a Oštra Luka)
  • zbytek (22 059 km2) byl pod kontrolou bosenských Srbů

Kontrola Federace Bosny a Hercegoviny

[editovat | editovat zdroj]
  • asi 41 % (10 720 km2) Federace Bosny a Hercegoviny bylo pod bosenskochorvatskou kontrolou
  • asi 53 % (13 955 km2) Federace Bosny a Hercegoviny bylo pod kontrolou Bosňáků[zdroj?]
  • zbytek (1 435 km2) byl pod kontrolou bosenských Srbů

Podle kantonů

[editovat | editovat zdroj]

Hercegbosenský kanton:

  • byl téměř celý pod kontrolou bosenských Chorvatů (4 924 km2) Federace Bosny a Hercegoviny
  • Bosňáci kontrolovali některá místa východně od Kupresu (10 km2)

Unsko-sanský kanton:

  • byl téměř celý pod kontrolou Bosňáků (3 925 km2)
  • bosenští Chorvaté kontrolovali některé horské průsmyky na jižních stranách obcí Bosanski Petrovac a Bihać (200 km2)

Západohercegovinský kanton:

  • byl celý pod kontrolou bosenských Chorvatů (1 362 km2)

Hercegovačko-neretvanský kanton:

  • byl rozdělen, více než polovina byla pod kontrolou bosenských Chorvatů (2 525 km2)
  • severní a střední části byly pod kontrolou Bosňáků (1 666 km2)
  • východní pohoří byla pod kontrolou bosenských Srbů (210 km2)

Středobosenský kanton:

  • byl rozdělen, něco více než třetina byla pod kontrolou bosenských Chorvatů (1 099 km2)
  • zbytek byl pod kontrolou Bosňáků (2 090 km2)

Zenicko-dobojský kanton:

  • byl z velké části pod kontrolou Bosňáků (2 843 km2)
  • pod kontrolou bosenských Chorvatů bylo několik malých enkláv, např. Žepče, Usora, Daštansko (400 km2)
  • východní pohoří byla pod kontrolou bosenských Srbů (100 km2)

Tuzlanský kanton:

  • byl z velké části pod kontrolou Bosňáků (2 544 km2)
  • v obci Gradačac bylo několik vesnic pod kontrolou bosenských Chorvatů (5 km2)
  • některé vesnice v obci Doboj a Gračanica byly pod kontrolou bosenských Srbů (100 km2)

Posavský kanton:

  • byl většinou pod kontrolou Chorvatů (205 km2)
  • bosenští Srbové kontrolovali Odžak a části obce Domaljevac (120 km2)

Podrinský kanton:

  • byl většinou pod kontrolou Bosňáků (405 km2)
  • Bosenští Srbové kontrolovali území, které je spojovalo se Sarajevem (100 km2)

Sarajevský kanton:

  • byl mimo samotné Sarajevo většinou pod kontrolou Srbů (800 km2)
  • Bosňáci kontrolovali některé jižní předměstí a většinu města samotného (477 km2)

Okres Brčko byl rozdělen takto:

  • Bosňáci kontrolovali většinu jeho jižních částí (200 km2)
  • bosenští Srbové jeho severní části (193 km2)
  • bosenští Chorvati kontrolovali zbytek, část blízko obce Orašje a dvě enklávy v jižní části obce (100 km2)

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 167. (srbština) 
  2. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 154. (srbština) 
  3. ↑ http://technet.idnes.cz/jak-jsme-vstoupili-do-nato-vondra-kavan-gorbacov-havel-jelcin-pt4-/vojenstvi.aspx?c=A140311_160732_vojenstvi_kuz
  4. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 130. (srbština) 
  5. ↑ a b c RAMET, Sabrina. Balkan Babel – The disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to fall of Milošević. [s.l.]: Westview Press, 2002. 426 s. Dostupné online. ISBN 0-8133-3905-7. S. 280. (angličtina) 
  6. ↑ a b KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. S. 166. (srbština) 
  7. ↑ Archivovaná kopie. www.cepsr.com [online]. [cit. 2016-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-05. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]