Daňové právo (také berní právo) je odvětvím práva veřejného, tvoří základ práva finančního.[1] Lze jej chápat jako regulaci společenských vztahů, jejichž objektem jsou daně.[2] Daňové právo zahrnuje v širším slova smyslu kromě daní také další zákonem stanovené peněžní odvody (poplatky, cla a ostatní platby).[3] Správu daní v České republice upravuje tzv. daňový řád.[4]
Daň je povinná, nevratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, je neúčelová. Vedle ní stát vybírá od soukromých subjektů i poplatky.
Poplatky jsou peněžité dávky za služby poskytované veřejným sektorem, úkony, za které se vybírají a jejich výši stanoví zákon. Poplatky mohou být státní nebo místní.
Prameny práva daňového jsou právní normy regulující daňověprávní vztahy.[5] Jsou souborem pravidel zavazujících určitý okruh osob na konkrétním státním území k peněžním odvodům do veřejného rozpočtu.[6] Prameny daňového práva České republiky jsou:
Za zásady daňového práva lze považovat i obecné právní principy (zejména principy práva finančního). Hlavní zásadou daňového práva dle Listiny základních práv a svobod je v České republice ustanovení, podle kterého lze daně vybírat pouze na základě zákona. Charakteristické zásady daňového práva jsou tyto:[7]
Daň je určitý druh právního vztahu. Prvky daně jsou charakteristické pro daňověprávní vztah, obsahují práva a povinnosti zúčastněných stran. Na základě ustavení těchto prvků je určen vznik, trvání a zánik daňověprávního vztahu.[3][8] Těmito prvky jsou: