Deception Island

Deception Island
Vjezd do kaldery, v pozadí vpravo Livingstonův ostrov
Vjezd do kaldery, v pozadí vpravo Livingstonův ostrov
LokalizaceAntarktida
SouostrovíJižní Shetlandy
StátSpojené královstvíSpojené království Spojené království
• zámořské územíBritské antarktické územíBritské antarktické území Britské antarktické území
Topografie
Rozloha72 km²
Délka12 km
Šířka12 km
Nejvyšší vrcholMount Pond (542 m n. m.)
Osídlení
Počet obyvatel0
Hustota zalidnění0 obyv./km²
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
maják Surgidero Iquique
Chybí zde svobodný obrázek
Souřadnice
Map
Argentinská základna (2016)

Deception Island je ostrov v souostroví Jižní Shetlandy, leží na něm jeden z nejbezpečnějších přístavů v Antarktidě.[1] Tvoří jej kaldera činné sopky, která v letech 1967 a 1969 vážně poškodila zdejší výzkumné základny. Na ostrově bývala velrybářská stanice, dnes je turistickou destinací a vědeckou základnou, je zde argentinská a španělská výzkumná stanice. Nad ostrovem vyhlásilo roku 1908 suverenitu Spojené království a dnes se jedná o součást Britského antarktického území. Tento nárok je rozporován Argentinou a Chile, Antarktický smluvní systém ale stejně zakazuje nároky uplatňovat.

Ostrov v Bransfieldově průlivu připomíná podkovu, má okrouhlý tvar o nejdelším průměru 15 km. Nejvyšší vrchol Mount Pond leží na východní straně a dosahuje výšky 539 m, na západní straně se do výšky 452 m tyčí Mount Kirkwood. Více než polovinu ostrova (57 %) pokrývají až 100 metrů tlusté ledovce, ledem pokryté morény a pyroklasty. Střed ostrova je zaplaven mořem, tvoří rozlehlý záliv, který se nazývá Port Foster. Měří okolo 10 km na délku, šířka je asi 7 km. Vjezd do zátoky, který se jmenuje Neptune's Bellows, je úzký, má asi jen 500 m. Dno zátoky spadá až do hloubky 170 m, je ploché s několika menšími podmořskými útvary sopečného původu. Zátoku obkružuje pobřežní lavice s písčito-štěrkovými plážemi. Vnější pobřeží lemují 30–70 m vysoké útesy.[2]

Pohled ze středu kaldery směrem západoseverozápadním

První spolehlivé pozorování ostrova pochází od britských lovců tuleňů Williama Smithe a Edwarda Bransfielda plavících se v lednu 1820 na brize Williams. Ostrov poprvé navštívil a prozkoumal americký lovec tuleňů Nathaniel Palmer plující na šalupě Hero. Přistál 15. listopadu 1820, setrval dva dny a prozkoumal centrální záliv.[3] Nazval ostrov Deception kvůli klamnému dojmu, který vyvolává. Zvnějšku se zdá být obyčejným ostrovem, ale teprve po proplutí úzkým vjezdem je zřejmé, že skalnatý prstenec obkružuje zaplavenou kalderu.[4][5]

Palmer patřil k americké flotile ze Stoningtonu, jíž velel Benjamin Pendleton. Sestávala ze šesti lodí a Port Foster používala v letech 1820–1821 jako operační základnu. Nedaleko ostrova se Palmer lednu 1821 setkal s první ruskou antarktickou expedicí vedenou F. F. Bellingshausenem.[2]

Lov tuleňů a velryb

[editovat | editovat zdroj]

Na pár let se Deception stal centrem průmyslového lovu tuleňů na Jižních Shetlandách. V letním období 1819–1820 připlulo pár lodí, o rok později jejich počet stoupl téměř na stovku. Na ostrově sice nežila nijak velká populace tuleňů, zato byl dokonalým přirozeným přístavem, většinou nezamrzajícím a chráněným před větrem. Někteří muži nejspíše žili během krátkého léta ve stanech či chatrčích na břehu, i když ani archeologické výzkumy ani dokumenty to nepotvrzují. Lovci kožešinová zvířata na Jižních Shetlandách během několika let vybili a lov tuleňů skončil stejně rychle, jako začal. Ostrov byl okolo roku 1825 znovu opuštěn.[3]

Ostrov na mapě z roku 1829

Námořní kapitán Robert Fildes v sezóně 1820–1821 zmapoval Port Foster, v roce 1829 to byla první publikovaná námořní mapa Antarktidy.[2]

Na ostrově se v roce 1829 zastavila britská námořní expedice pod velením námořního kapitána Henryho Fostera plující na lodi HMS Chanticleer. Provedli zde topografický průzkum a vědecké experimenty, především s kyvadlem a také měření magnetismu.[6] Tehdy byl ostrov patrně poprvé zobrazen, poručík Kendall zachytil Deception na akvarelu.[3] Další návštěva amerických lovců na lodi Ohio v roce 1842 poprvé zaznamenala vulkanickou aktivitu, popsala jižní pobřeží v plamenech.[3]

Druhé období lidské činnosti začíná na počátku 20. století. V roce 1904 byla na Jižní Georgii zřízena velrybářská základna. Průmyslové zpracování velryb využívalo nové technologie a téměř nedotčená velrybí populace jižních moří přinášela rychlé zisky. Velrybářství se rozšířilo dále na jih k Jižním Shetlandům, které však postrádaly infrastrukturu. Ulovené velryby byly proto taženy k zakotveným továrním lodím ke zpracování, Deception jim poskytoval chráněný přístav a dostatek pitné vody. V roce 1906 začala norsko-chilská velrybářská společnost Sociedad Ballenera de Magallanes používat Whalers Bay jako základnu pro svoji jedinou loď Gobernador Bories.[3]

Následovali ji i další velrybáři, antarktické léto přečkávaly na ostrově stovky lidí z až třinácti lodí, které zde ve vrcholném období operovaly. V roce 1908 vyhlásila britská vláda svoji svrchovanost nad územím a začlenila jej do Falklandských dependencí. Zřídila poštovní služby a jmenovala celníky a úředníky spravující ostrov. Starali se o výběr poplatků pro falklandskou správu od velrybářů a dbali na dodržování lovných kvót. V roce 1908 byl zřízen hřbitov, od roku 1912 je v provozu rádiová stanice a také železnice na lidský pohon.[7] Malé trvalé sídlo správních úřadů bylo postaveno v roce 1914.[3] Na hřbitově, daleko největším v Antarktidě, bylo pohřbeno 35 mužů a rovněž zřízen památník více než deseti utonulým.[8]

Nebyly to jediné stavby. Při zpracování velryb na lodích končilo až 40 % velrybího tuku v odpadu, proto norská společnost Hvalfangerselskabet Hektor A/S zřídila v roce 1912 továrnu, první pozemní zpracovatelské zařízení, které kdy v Antarktidě úspěšně pracovalo. V prvních letech dosáhla vysokých zisků.[3] V těchto letech navštívila ostrov řada výzkumných expedic, mezi nimi Wilkinsova–Hearstova expedice v roce 1928, kdy Lockheed Vega startoval z pobřežní dráhy k prvním letům v Antarktidě.[3]

Ve dvacátých letech začaly být velrybářské lodě vybavovány na zádi skluzem, to umožnilo vtáhnout na palubu celý úlovek. Velrybářské společnosti přestaly být vázány na chráněná kotviště. Tím se vyhnuly licenčním poplatkům a přestaly dodržovat množstevní kvóty. Následoval rozmach lovu v Antarktidě, který přivodil nadprodukci velrybího tuku a zhroucení trhu, kdy méně ziskové a silněji regulované společnosti na pevnině v konkurenci neobstály. Začátkem roku 1931 ukončila továrna Hektor činnost a ostrov zcela ztratil pro komerční lov velryb na významu.[3]

Hubert Wilkins odstartoval 16. listopadu 1928 z dráhy ve Whalers Bay k prvnímu letu nad Antarktidou.[2]

Po jedno desetiletí zůstal ostrov opuštěn, avšak v roce 1941 připlula britská pomocná loď SS Queen of Bermuda, která zničila zásobníky a některá zbylá zařízení, aby nemohly být využity pro německou základnu.[3]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Deception Island na anglické Wikipedii.

  1. Petar Djajkovski (2017-03-30). Deception Island: The “safest” harbor in Antarctica until it was abandoned in the 1960s. Abandoned Spaces.
  2. a b c d SMELLIE, J.L.; LOPEZ-MARTINEZ, J. Introduction, in Geology and geomorphology of Deception Island. Redakce Lopez-Martinez J.. Cambridge: British Antarctic Survey, 2002. S. 1-4. 
  3. a b c d e f g h i j DIBBERN, J. Stephen. Fur seals, whales and tourists: a commercial history of Deception Island, Antarctica. Polar Record. 2 September 2009, s. 210–221. DOI 10.1017/S0032247409008651. 
  4. Mills, William J. Exploring Polar Frontiers: A Historical Encyclopedia, Volume 1. [s.l.]: ABC Clio, 2003. ISBN 978-1-57607-422-0. S. 183. 
  5. SCAR Composite Gazetteer [online]. [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. 
  6. Gordon Elliott Fogg, A history of Antarctic science, Cambridge, Cambridge University Press, 1992, pp. 72–74
  7. WILLIAMS, Glynn. Railways in Antarctica [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné online. 
  8. (July 2007) "The Antarctic Treaty: measures adopted at the twenty-eighth consultative meeting held at Stockholm 6 – 17 June 2005 (Command Paper 7166)".: 293–299, Foreign and Commonwealth Affairs Office. Retrieved on 18 July 2013. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]