Deir Turmanin

Deir Turmanin ;
Poloha
Souřadnice	36°14′ s. š., 36°49′ v. d.
Nadmořská výška	428 m n. m.
Stát	Sýrie
	Deir Turmanin
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Deir Turmanin, také Turmanin, Termanin bylo raně byzantské město v oblasti Zaniklých sídel v severozápadní Sýrii. Již prakticky zaniklý klášterní kostel z konce 5. století byl jednou z nejvelkolepějších staveb regionu.

Deir Turmanin se nachází v Guvernorátu Idlib severně od hlavní silnice, která vede na západ z Aleppa k tureckému hraničnímu přechodu Bab al-Hawa. Deir Turmanin se nachází v nadmořské výšce 428 metrů^[1] pět kilometrů na východ od Dany a asi jedenáct kilometrů jižně od raně byzantského klášterního města Deir Seman. Pozůstatky starověkého osídlení se nacházejí na mírné vyvýšenině na okraji obilných polí mimo moderní vesnici.

Dějiny

Oblast byla osídlena již v římských dobách, jak dokazuje hrobka z 2. století n. l. dochovaná v Daně. Několik kilometrů jihovýchodně od Deir Turmanin se dochoval úsek římské silnice mezi Aleppem a Antiochií. Místo bylo v rozkvětu od 4. do 7. století.

Uprostřed byl klášterní komplex s kostelem a několika obytnými a hospodářskými budovami. Vnější zdi jedné z těchto velkých budov z vápencových kvádrů bez malty se dochovaly až do výšky druhého patra. Jde o bývalý dormitář kláštera ve venkovském jednoduchém stylu s pravoúhlými neprofilovanými okenními otvory. Přístavky spočívaly na masivních pilířích. Dormitář sousedil s bazilikou na severu. Menší zbytky zdi se dochovaly i dále severněji a západněji od baziliky.

Bazilika

Nejvýznamnější stavbou Deir Turmaninu byla bazilika z konce 5. století. století, která sehrála důležitou roli ve vývoji syrské církevní architektury. Když toto místo navštívil kolem roku 1900 Howard Crosby Butler v rámci expedice americké Princetonské univerzity, nenašel z ní už téměř žádné ruiny. Poznatky o tomto kostele vycházejí z popisu Melchiora de Vogüé, který budovu v 60. letech 19. století našel v téměř úplně zachovalém stavu. Neexistují žádné spolehlivé zdroje o tom, co se mezitím s kostelem stalo. Kostel spolu se širokou arkádovou bazilikou Qalb Loze, která byla dokončena o několik let dříve (kolem roku 470), a největším poutním kostelem Qal'at Sim'an (Simeonův klášter), který jimi byl ovlivněn, patřil do severní jádrové oblasti, která byla pro rozvoj syrské církevní architektury klíčová.^[4]

Trojlodní bazilika měla v každé řadě šest sloupů, které nesly oblé arkády Minimálně jedna ze sloupových hlavic na klenbě měla svým svislým kosočtvercovým vzorem a kotlíkovitým obrysem připomínat košík s ovocem. Přechody nahoře a dole byly provedeny pomocí pletenců. Tento typ košové hlavice je pravděpodobně mezopotámského původu.^[5] Arkády byly zakončeny opěrnými pilastry na západní vstupní straně i na vítězném oblouku apsidy. .

Zatímco kulatá apsida v zachovalém kostele Qalb Loze volně vyčnívá z východní stěny, v Deir Termaninu byla mezi bočními pravoúhlými prostory apsidy uzavřena velmi zřídka se vyskytující polygonální (pentagonální) apsida. Takové rizalitově vyčnívající boční prostory apsid existovaly ve stejné době také ve Focasově kostele v Basufanu. Pro tři velké chrámy, Qalb Loze, Deir Turmanin a Qal'at Sim'an, jsou typické sloupy na vnější stěně apsidy mezi okny, které podpíraly římsu. Sloupy v těchto objektech plnily dekorativní i statickou funkci. Některé menší kostely toto uspořádání sloupů vědomě napodobují, i když se to zdá poněkud vyumělkované a nedává to architektonicky smysl. Příkladem je kulatá apsida u jižního kostela z Bankusy a bazilika (severní kostel) Deir Seta, ve které se dokonce objevilo dvanáct malých sloupků na rovné východní stěně. Oba jsou v oblasti Džebel Bariša.^[6]

Severní boční prostora u apsidy byla s boční lodí spojena obloukovým průchodem, což svědčí o její funkci martyria (relikviáře); jižní boční místnost sloužila duchovenstvu jako diakonie a byla přístupná pouze dveřmi z boční lodi. Kostel měl dva vchody na severní a jižní podélné straně a další portál uprostřed západního štítového zakončení. Před ním byla postavena trojdílná předsíň, nad střechami bočních lodí se zvedaly boční věže. Takto velkolepě řešené dvouvěžové průčelí měly v oblasti Zaniklých sídel pouze Qalb Loze a Bizzosův chrám v obci Ruweiha na jihu Džebel Zawija. Pro oblast Hauran je dvouvěžové průčelí považováno za jisté na zaniklém pětilodním kostele v As-Suwaida, o některých dalších kostelech se pouze spekuluje. Mimo Sýrii je Deir Turmanin uváděn jako vzor pro baziliku v Jereruku v severní Arménii, která byla postavena pravděpodobně v 6. století.

Reprezentativní dvojice věží na průčelích kostelů jsou variací základní myšlenky, kterou lze vysledovat až od chetitského palácového stylu hilani přes řeckořímské chrámové a palácové fasády v regionu. Dvojvěžové průčelí se pak plně rozvinulo v evropském románském období.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Deir Turmanin na německé Wikipedii.

↑ Syria, Places. index mundi
↑ Melchior Comte de Vogüé: Syrie centrale. Architecture civile et religieuse du Ier au VIIe siècle. J. Baudry, Paris 1865–1877, Band 2, Tafeln 130, 132–136
↑ Walter Lowrie: Monuments of the Early Church. Macmillan & Co., 1901, S. 114
↑ Friedrich Wilhelm Deichmann: Qalb Lōze und Qal’at Sem’ān. Die besondere Entwicklung der nordsyrisch-spätantiken Architektur. Bayerische Akademie der Wissenschaften. Sitzungsberichte, Jahrgang 1982, Heft 6, C. H. Beck, München 1982, S. 37
↑ Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 161 f
↑ Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 77 f

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Deir Turmanin na Wikimedia Commons

Literatura

Hermann Wolfgang Beyer: Der syrische Kirchenbau. Studien zur spätantiken Kunstgeschichte. Walter de Gruyter, Berlin 1925, S. 62, 65, 77 f, 152, 161 f
Frank Rainer Scheck, Johannes Odenthal: Syrien. Hochkulturen zwischen Mittelmeer und Arabischer Wüste. DuMont, Köln 1998, S. 300, ISBN 3770113373

[1] Syria, Places. index mundi

[2] Melchior Comte de Vogüé: Syrie centrale. Architecture civile et religieuse du Ier au VIIe siècle. J. Baudry, Paris 1865–1877, Band 2, Tafeln 130, 132–136

[3] Walter Lowrie: Monuments of the Early Church. Macmillan & Co., 1901, S. 114

[4] Friedrich Wilhelm Deichmann: Qalb Lōze und Qal’at Sem’ān. Die besondere Entwicklung der nordsyrisch-spätantiken Architektur. Bayerische Akademie der Wissenschaften. Sitzungsberichte, Jahrgang 1982, Heft 6, C. H. Beck, München 1982, S. 37

[5] Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 161 f

[6] Hermann Wolfgang Beyer, 1925, S. 77 f

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]