Derbendžijové

Průsmyk Šipka na rytině z roku 1878

Derbendžijové (turecky derbentçi) byli kategorií závislého obyvatelstva v zemích pod osmanskou nadvládou, které bylo pověřováno zvláštními povinnostmi střežit horské průsmyky.[1][2] Na oplátku za tuto službu byli derbendžijové osvobozeni od některých forem feudální renty splatné státu, ale byli zahrnuti do timarského systému a platili daň představující 1⁄10 zemědělské produkce a některé další poplatky.

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]

Slovo je odvozeno z perštiny, kde dar-band‎ znamená průsmyk, brána nebo zavírač dveří.[3]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Status derbendžijů byl zaveden nebo nakonec i ustálen vládou Sulejmana I. Tato kategorie křesťanského obyvatelstva měla povinnost střežit horské průsmyky před útoky banditů a zajišťovat týlový průchod vojenských jednotek při pochodech a manévrech. Byli organizováni ve vojenské struktuře s vlastními symboly a vlajkami a jejich vůdce, derventci-baş, měl hodnost paši a sídlil v hlavním městě. Derbendžijové požívali zvláštních privilegií a daňových úlev ve srovnání se zbytkem křesťanské populace – neplatili žádné mimořádné daně nad rámec daně z hlavy (džizja).[4] Byli obdařeni zvláštními fermany, platili poloviční tribut a menší daň z obilí a byli osvobozeni od veškerých jiných úmorných povinností.[5][p 1] Derbendžijská povinnost se nejčastěji dědila v rámci jedné rodiny a v případě nepřítomnosti synů mohl funkci zaujmout jiný příbuzný – synovec nebo zeť v matrice uvedeného. V prvních stoletích osmanské nadvlády měly status derbendžijů celé osady.[6] Později se v těchto osadách kvůli privilegiím usadilo mnoho přistěhovalců odjinud, což si vyžádalo omezení derbendžijských privilegií pouze na ty rodiny z domorodého obyvatelstva, které tuto službu tradičně vykonávaly.

Derbendžijští strážci byli rozmístěni na nebezpečných místech, kde si stavěli slaměné chatrče. Když hrozilo nebezpečí z lesa nebo ze silnice, bili na bubny; byli-li lupiči spatřeni, bylo celé okolí upozorňováno nepřetržitým tlučením na buben. Zpočátku nosili pouze lehké zbraně a později i pistole. Významnou část těchto jednotek tvořili křesťané, kterým bylo z důvodu jejich služby dovoleno jezdit na koních a nosit zbraň[7] ale pouze konvenčního typu.[8] V předvečer Trnovského povstání byli derbendžijové u staroplaninských průsmyků vyzbrojeni střelnými zbraněmi.[9]

Vzhledem k hornatému reliéfu se derbendžijové vyskytovali všude na Balkáně, například na území dnešní Severní Makedonie mělo derbendžijský status nejméně 175 vesnic. Nejvíce údajů o jejich činnosti se dochovalo na východě Balkánu. Typickým derbendžijským městem bylo Gabrovo, kde se dochovaly kompletní jmenné rejstříky derbendžijského obyvatelstva s popisem jeho privilegií z let 1515 a 1544.[10][11]

Z přelomu 18. a 19. století existuje svědectví svobodného pána von Hammer-Purgstall:[12]

...ve Vidinském, Silisterském a Nikopolském sandžaku platí derbendžijové ispenče[p 2] 12 asper a nemělo by se jim brát ani seno, ani sláma, ani chléb, ani kuře.

Derbendžijové byli špatně motivováni, a proto se nemohli vyrovnat vycvičeným a lépe vyzbrojeným vojákům, takže zejména od začátku úpadku Osmanské říše na konci 17. století museli Osmané najímat žoldnéře, aby zajistili jejich loajalitu.[13] Postavení derbenžijů bylo ukončeno v roce 1831 zrušením systému timarů.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V českém vydání z roku 1876 odpovídající text na straně 409 plynule přechází od vojnuků přes armatoly k Pomakům, přičemž se tam zmínka o derbenžijích nevyskytuje.
  2. ↑ pozemková daň pro nemuslimy

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Дервентджии na bulharské Wikipedii a Dervendjis na anglické Wikipedii.

  1. ↑ URSINUS, Michael. Grievance Administration (Sikayet) in an Ottoman Province: The Kaymakam of Rumelia's 'Record Book of Complaints' of 1781-1783. [s.l.]: Routledge, 2012. 264 s. ISBN 978-1-134-24328-0. Kapitola Introduction, heslo derbendci, s. 40. (anglicky) Google-Books-ID: BI5PyOWbkyAC. 
  2. ↑ Uyar-Ericksonn, s. 62.
  3. ↑ WILIAMS JACKSON, A. B. From Constantinople to the Home of Omar Khayyam. New York: The Macmillan Company, 1911. 545 s. Dostupné online. S. 61. (anglicky) 
  4. ↑ РАДУШЕВ, Евгений Радославов. Аграрните институции в Османската империя през XVII-XVIII век. София: Академично издателство "Проф. Марин Дринов", 1995. 267 s. Dostupné online. ISBN 9544303227. (bulharsky) 
  5. ↑ JIREČEK, Konstantin Josef. История на българите. [s.l.]: Издателство Наука и изкуство, 1978. 665 s. ГЛАВА XXVII. България под турско иго през XVI—XVIII в., s. 488. (bulharsky) 
  6. ↑ ИХЧИЕВ, Д. А. Исторически Принос За войниганите (войнуците) при турската войска от 1374 г. дори до 1839 год. след р.хр. до Танзимата. Периодическо списание на БКД в г.. София: 1905, s. 739-742. Dostupné online. (bulharsky) 
  7. ↑ KURSAR, Vjeran. Some Remarks on the Organization of Ottoman Society in the Early Modern Period: The Question of "Legal Dualism" and Societal Structures. In: ČAUŠEVIĆ, Ekrem; MOAČANIN, Nenad; KURSAR, Vjeran. Perspectives on Ottoman Studies: Papers from the 18th Symposium of the International Committee of Pre-Ottoman and Ottoman Studies (CIEPO) at the University of Zagreb. Münster: LIT Verlag, 2010. Dostupné online. ISBN 978-3-643-10851-7. S. 847. (anglicky)
  8. ↑ PARRY, Vernon J.; YAPP, Malcolm. War, Technology and Society in the Middle East. [s.l.]: Oxford University Press, 1975. 468 s. (School of Oriental and African Studies). Dostupné online. ISBN 978-0-19-713581-5. S. 197. (anglicky) Google-Books-ID: ip1tAAAAMAAJ. 
  9. ↑ ĐORĐEVIĆ, Pavle. Мемоар на Павел Джорджич от 1597г. [online]. [cit. 2024-08-29]. Dostupné online. (bulharsky) 
  10. ↑ In: ПЕТРОВ, Цоньо. Сборник „Габрово – 130 г. град. Габрово: Габрово Принт, 1994. (bulharsky)“ (1996 Гб)
  11. ↑ СТАНИМИРОВ, Борис. Габрово като селище със специален статут по охраната на планинските проходи XII – XVIII век. Родознание (Genealogia). Институт за исторически изследвания при БАН, 2010, čís. 3-4. Dostupné online. (bulharsky) 
  12. ↑ HAMMER-PURGSTALL, Joseph, Freiherr von. Des Osmanischen Reichs Staatsverfassung Und Staatsverwaltung. [s.l.]: Inktank-Publishing Dostupné online. S. 283. (německy) 
  13. ↑ Uyar-Ericksonn, s. 62-63.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]