Dioráma (slovo se používá jak v ženském rodu – diorámy, tak ve středním – diorámatu) je scéna s obrazem či obrazy a dalšími prvky, která se snaží navodit dojem skutečnosti. Velká dioramata byla budována především v 19. století. V modelářství se dioráma objevuje velice často. Na zadní stěně obvykle bývá věrně namalováno pozadí, před ním jsou umístěny plastické (3D) modely. Jako celek pak má model působit realisticky.
Jako první vynalezl dioráma francouzský umělec a fotograf Louis Daguerre. Daguerre maloval dioramata, obrazy a také scény pro různá divadla. Vybíral si většinou témata krajin, interiéry, kaple nebo sopky.[1]
Malby nanášel na tenké plátno. K obrazu často přidával reálné rekvizity, aby posílil zážitek diváka. Obraz byl osvětlován zepředu i zezadu, aby byl naznačen postupný přechod z denního světla na večerní. Světlo se také používalo při objevování a mizení herců a hereček. Když byla dokončena jedna scéna hry, hlediště se otočilo k jinému obrazu na jevišti. Tato dioramata se používala v rané době filmu a byla velmi populární. První dioráma bylo představeno v Paříži v roce 1822. Jeho úspěch byl tak velký, že byl Daguerre požádán, aby vytvořil další dioráma pro Londýn. To bylo nakonec představeno v parku Square East roku 1823.[1]
V Česku je známé Maroldovo panoráma Bitva u Lipan znázorňující stejnojmennou bitvu z roku 1434. Jedná se o obraz s modelem popředí krajiny se skutečnými prvky jako terénní nerovnosti, kusy zbraní a výstroje apod. ve skutečné velikosti nebo diorama boje Pražanů se Švédy na Karlově mostě při švédském obléhání Prahy 1648 v zrcadlovém bludišti na Petříně.
Další dioráma s názvem Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou je v Turnovském muzeu. Namaloval ho na objednávku Klubu českých turistů v roce 1895 český malíř Mikoláš Aleš spolu s Vojtěchem Bartoňkem, Karlem Vítězslavem Maškem a Václavem Jansou.[2] Nezrealizovány zůstaly návrhy Jana Šebka z let 1933–1935 na panoramatický obraz husitské bitvy u Domažlic.