Divoká honba

Peter Nicolai Arbo, Aasgaardreien, 1872, zobrazení skandinávského podání Divoké honby
Na tento článek je přesměrováno heslo Divoký hon. Možná hledáte: Zaklínač 3: Divoký hon.

Divoká honba či Štvaní je v evropských pověstech označení pro skupinu démonických bytostí, často považovaných za duše zemřelých či lovce, které se se svým vůdcem prohání po obloze či zemi, a to nejčastěji v noci. Víra v Divokou honbu je pravděpodobně germánského původu, ale pronikla i do kultury keltské, slovanské a románské.[1]

Kromě zemřelých či lovců může být průvod tvořen také vojáky nebo vílami a často je doprovázen psy. Vůdcem Honby může být například král Herla, lovec Herne, velšský vílí král Gwyn Ap Nudd, král Artuš nebo Dietrich z Bernu. Jako vůdce Honby často vystupuje také germánský bůh Wodan či jeho severský protějšek Ódin. Podle Claude Lecouteuxe však tento motiv není původní.[2] V některých případech je Honba vedena také ženskými postavami jako Diana, Holda nebo Perchta.[3]

Podle Motif-Index of Folk Literature Stitha Thompsona náleží Divoká honba do skupiny E501. Kategorie E označuje příběhy o zemřelých, podkategorie E500 příběhy o přízračné armádě.[4]

Prameny

[editovat | editovat zdroj]

Divoká honba se poprvé objevuje ve středověkých pramenech, nejvýznamnější jsou zmínky Orderica Vitala a Waltera Mapa. Orderic Vitalis v sedmé knize svých Církevních dějin z 12. století popisuje setkání faráře s Honbou složenou z různých bytostí, převážně zemřelých, vedených králem Herlechinem. Walter Map v De nugis curialium z 12. století vypráví o bretonském králi Herlovi, pravděpodobně totožném s Ordericovým Herlechinem, který se dostal se svou družinou na svatbu krále trpaslíků a po návratu z ní zjistí že uběhlo dvě stě let, nesmí sesednou z koní a musí se toulat po světě.[5]

Česko

[editovat | editovat zdroj]

V Česku se pověsti o Divoké honbě objevují spíše v Čechách než na Moravě a to především v okrajových lesnatých oblastech. Honba má zpravidla podobu vojska mrtvých které povstává na Dušičky či Štědrý den, šikuje, cvičí ve zbrani nebo hoduje u ohně a okolo půlnoci táhne za doprovodu bubnů.[6] Martin Stejskal s tímto fenoménem spojuje také hraničníka, lesního démona v podobě muže v šedém, na kterého se věřilo v okolí České Třebové nebo lesního ducha (německy Waldschütz) který byl znám na Kraslicku a obcházel o půlnoci lesy a tloukl do stromů.[7]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ VOZÁB, Jakub. Fenomén divoké honby a jeho proměna v čase. Praha, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Bohuslav Šalanda. s. 14. Dostupné online.
  2. ↑ VOZÁB, Jakub. Fenomén divoké honby a jeho proměna v čase. Praha, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Bohuslav Šalanda. s. 13. Dostupné online.
  3. ↑ GINZBURG, Carlo. Noční příběh. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-514-2. S. 123. 
  4. ↑ http://folkmasa.org/motiv/motiv_list_p.php?mishtane=92
  5. ↑ VOZÁB, Jakub. Fenomén divoké honby a jeho proměna v čase. Praha, 2015. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Bohuslav Šalanda. s. 22. Dostupné online.
  6. ↑ LUFFER, Jan. Katalog českých démonologických pověstí. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2383-4. S. 127. 
  7. ↑ STEJSKAL, Martin. Labyrintem tajemna. Praha: Paseka, 1991. ISBN 80-85192-08-X. S. 37. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]