EMD F9

EMD F9
F9 v čele vlaku Rio Grande Zephyr
F9 v čele vlaku Rio Grande Zephyr
Základní údaje
VýrobceGeneral Motors Diesel (1954–1958) a Progress Rail Locomotive (1953–1960)
Počet vyrobených kusů99 a 156
Parametry pohonu
Uspořádání pojezduBo'Bo'
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Vysvětlivky pojmů v infoboxu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento box:

EMD F9 je dieselelektrická lokomotiva vyráběná v 50. letech 20. století americkou firmou Electro-Motive Division (EMD), patřící do koncernu General Motors. Jde o traťovou lokomotivu určenou pro vozbu osobních i nákladních vlaků, poslední standardní typ[1] z úspěšné modelové řady lokomotiv F. Ve výrobě nahradila předchozí typ F7. Čtyřnápravová lokomotiva je poháněna šestnáctiválcovým dvoudobým motorem 567C přeplňovaným Rootsovými dmychadly a disponuje výkonem 1 750 koňských sil (asi 1 300 kW).

Historie

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1954 společnost EMD představila několik nových modelů lokomotiv, vyznačujících se využitím vylepšené verze osvědčeného spalovacího motoru 567, označené jako 567C, a změnami v elektrické části.[2] Jedním z těchto modelů byla i čtyřnápravová skříňová lokomotiva F9, navazující na předchozí model F7, od jehož pozdních verzí se vizuálně odlišuje prakticky pouze přidanými ventilačními otvory před prvním kulatým oknem v bočnicích a odlišným okrajem čelního reflektoru.[3] Podobně jako u předchozích modelů byla lokomotiva F9 vyráběna v provedení A se stanovištěm obsluhy na jednom konci a v provedení B (tzv. booster) bez stanoviště.

Ačkoliv šlo o nejpropracovanější lokomotivu ze série F, prodeje byly nižší než u předchozích modelů vlivem rostoucí popularity univerzálnějších lokomotiv kapotového uspořádání.[3] Výroba probíhala do roku 1957[4] (dle jiného zdroje byl model nabízen až do roku 1960)[2] v závodech EMD v La Grange a General Motors Diesel (GMD) v Londonu u lokomotiv určených pro kanadský trh. Bylo vyrobeno i 86 podobných lokomotiv FP9 určených pro osobní vozbu, ty jsou postaveny na rámu delším o 1,2 m kvůli zvýšení kapacity parního vytápění.[3] Mezi odvozené modely lze zařadit i 60 dvouzdrojových lokomotiv FL9 zakoupených společností New Haven.[5] Celkem bylo všech tří modelů vyrobeno méně než 400 kusů.[6]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Lokomotiva F9 jako booster bez stanoviště obsluhy

Vnějším vzhledem se lokomotiva F9 téměř neliší od starších strojů F7. Provedení A má na délku 15,44 m, provedení B bez stanoviště 15,24 m, výška nad temenem kolejnice je u obou 4,57 m a šířka včetně madel 3,25 m. Hmotnost se pohybuje kolem 104 tun. Mezi podvozky je zavěšena palivová nádrž s kapacitou přibližně 4 540 l motorové nafty.[7]

Ve vnitřní části je rozdílem náhrada spalovacího motoru 567B novou verzí 567C a související zvýšení výkonu z 1 500 koňských sil (asi 1 100 kW) na 1 750 koňských sil (asi 1 300 kW). Navýšení výkonu bylo dosaženo zvýšením maximálních otáček na 835 ot./min (z 800 ot./min), mezi další úpravy patří zesílení klikové hřídele a úprava těsnění chladicího okruhu, jelikož starší verze motoru trpěly pronikáním vody do mazacího okruhu.[2]

Lokomotiva má stejnosměrný elektrický přenos výkonu, je vybavena trakčním generátorem o jmenovitém napětí 600 V a čtyřmi tlapovými trakčními motory D37, každý z nich disponuje vlastním ventilátorem chlazení. Ty jsou stejně jako ventilátory chlazení vodního okruhu poháněny elektromotory napájenými z třífázového alternátoru, který je součástí trakčního generátoru. Změna zapojení trakčních motorů (mezi sérioparalelním a paralelním zapojením) a šuntování je prováděno automaticky.[8]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ SOLOMON, Brian. EMD locomotives. St. Paul: Voyageur Press, 2006. Dostupné online. ISBN 9780760323960. S. 83. 
  2. ↑ a b c SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. ISBN 9781610597746. S. 140. 
  3. ↑ a b c SOLOMON (2011), s. 147
  4. ↑ LAMB, J. Parker. Evolution of the American diesel locomotive. Bloomington, IN, USA: Indiana University Press, 2007. ISBN 9780253027986. Kap. 5. Postwar Shakeout. 
  5. ↑ SOLOMON (2011), s. 156–160
  6. ↑ SOLOMON (2011), s. 174
  7. ↑ SOLOMON (2011), s. 141
  8. ↑ Diesel Locomotive Operating Manual no. 2315 [online]. 2. vyd. La Grange, IL, USA: Electro-Motive Division, 1957-07 [cit. 2021-12-30]. S. 101–103. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-02-29. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. ISBN 9781610597746. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]