EMD GP9

EMD GP9
Základní údaje
VýrobceEMD
Výroba v letech1954–1963
Počet vyrobených kusů4 257
Typ spřáhlaspřáhlo AAR
Hmotnost a rozměry
Hmotnost ve službě112 500 kg
Délka přes spřáhla17 120 mm
Minimální poloměr
projížděných oblouků		46 m
Rozchod1 435 mm
Parametry pohonu
Uspořádání pojezduBo′Bo′
Typ spalovacího motoru16-567C
Jmenovitý výkon spalovacího motoru1 300 kW
Přenos výkonuelektrický stejnosměrný
Vytápění vlakuparní (volitelně)
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Vysvětlivky pojmů v infoboxu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento box:

EMD GP9 byla čtyřnápravová dieselelektrická lokomotiva určená pro traťovou službu i posun, tzv. road switcher, vyráběná v letech 1954 až 1963 americkou firmou Electro-Motive Division (EMD), divizí koncernu General Motors, a její kanadskou pobočkou General Motors Diesel. Ve výrobě nahradila předchozí model GP7, od kterého se odlišovala použitím vylepšené verze motoru typu 567 a změnami v elektrické části. S více než 4 200 vyrobenými kusy se jednalo o jeden z nejpočetnějších modelů z produkce EMD[1] a dieselových lokomotiv první generace vůbec.[pozn. 1][3]

Výroba

[editovat | editovat zdroj]
GP9 při posunu

Celkem bylo vyrobeno 4 092 konvenčních lokomotiv GP9, kromě toho bylo pro společnosti Pennsylvania Railroad a Union Pacific postaveno také 165 lokomotiv GP9B bez stanoviště strojvedoucího.[4] Souběžně nabízených lokomotiv F9, využívajících mnoho stejných komponentů, bylo naopak vyrobeno pouze kolem 240,[5] což ilustruje odklon od tradiční konstrukce s nosnou skříní k praktičtějšímu kapotovému uspořádání. To nabízelo lepší výhled při posunu, snazší údržbu či menší pořizovací náklady.[6] Při stavbě některých GP9 byly zužitkovány komponenty z vykoupených starších lokomotiv, např. stroje společnosti B&M používaly podvozky z vyřazených lokomotiv FT.[7] Podobně jako další lokomotivy té doby byly GP9 nabízeny s mnoha rozdílnými modifikacemi a doplňky, ať už šlo o parní generátor pod krátkou kapotou, elektrodynamickou brzdu, jejíž odporníky byly umístěny v charakteristických výčnělcích, nebo přemístění vzduchojemů z pozice pod rámem na střechu, aby se uvolnilo místo pro větší palivovou nádrž.[8] S výjimkou atypického a nepříliš úspěšného modelu BL2 se lokomotiva GP9 stala první lokomotivou EMD nabízenou s nízkou krátkou kapotou. Prvním uživatelem takto upravených lokomotiv se v roce 1955 stala společnost Phelps-Dodge, zabývající se těžbou mědi, roku 1959 pak jako první velká železnice podobné stroje obdržela společnost Southern Pacific.[9] V pozdějších letech se takovéto uspořádání stalo standardem.[10]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

GP9 byla čtyřnápravová kapotová lokomotiva s uspořádáním pojezdu Bo′Bo′. Od předchozích lokomotiv GP7 se odlišovala využitím novějšího motoru 16-567C, jehož výkon byl zvýšením maximálních otáček z 800 na 835 ot./min navýšen na 1 300 kW,[11] současně byla zesílena kliková hřídel a provedeny úpravy chladicího okruhu pro omezení průniků vody do mazacího oleje.[12] V elektrické části bylo změnou osazení tlapových trakčních motorů D37 s vylepšenou izolací,[13] při převodovém poměru 62:15 byla maximální rychlost lokomotiv 105 km/h.[14]

Přestavby

[editovat | editovat zdroj]
Modernizovaná lokomotiva GP10

Rané čtyřnápravové lokomotivy série GP (z General Purpose – víceúčelová lokomotiva), GP9 nevyjímaje, se udržely ve službě poměrně dlouho a množství z nich se na konci své životnosti stalo předmětem rozličných přestaveb a modernizací.[15] Mnoho takových přestaveb provedla například železnice Illinois Central ve svých dílnách v Paducah v Kentucky, jí modernizované lokomotivy nesly označení GP8, GP10 nebo GP11. Jiné stroje mohly být označeny GP9R, kde R je zkratka slova rebuilt. Rozsah přestaveb se různil, spalovací motor mohl být buď repasován, nebo kompletně nahrazen, docházelo k úpravám elektroinstalace, dosazení modernějších brzdových systémů, některé lokomotivy obdržely nové stanoviště obsluhy a často bylo pro zlepšení výhledu přistoupeno ke snížení krátké kapoty.[16]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jako první generace se v Severní Americe obecně označují dieselové lokomotivy nahrazující parní lokomotivy, tedy stroje vyráběné přibližně do roku 1960.[2]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ ROSS, David. Encyklopedie lokomotiv a vlaků : chronologický přehled více než tisíce parních, termomotorových a elektrických lokomotiv a jednotek od roku 1825 až do současnosti. 1. české vyd. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství 544 s. Dostupné online. ISBN 8073603136. S. 280. 
  2. ↑ WILSON, Jeff. Guide to North American diesel locomotives. 1. vyd. Waukesha, Wisconsin: Kalmbach Books, 2017. 303 s. Dostupné online. ISBN 9781627004558. S. 24. 
  3. ↑ WILSON, s. 52
  4. ↑ WILSON, s. 58, 72
  5. ↑ WILSON, s. 57
  6. ↑ WILSON, s. 10, 49–50
  7. ↑ SOLOMON, Brian. Electro-Motive E-units and F-units. Minneapolis, MN, USA: Voyageur Press, 2011. 243 s. Dostupné online. ISBN 9781610597746. S. 121. 
  8. ↑ WILSON, s. 72
  9. ↑ SOLOMON, Brian. GE and EMD locomotives : the illustrated history. Minneapolis, MN: Voyageur Press, 2014. 352 s. Dostupné online. ISBN 9780760346129. S. 256. 
  10. ↑ WILSON, s. 25
  11. ↑ LAMB, J. Parker. Evolution of the American diesel locomotive. Bloomington, IN, USA: Indiana University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 9780253027986. Kap. 8. Road Switchers Take Over: Electro-Motive Catches Up. 
  12. ↑ SOLOMON (2011), s. 54
  13. ↑ SOLOMON (2011), s. 141
  14. ↑ Diesel locomotive operating manual no. 2318. 4. vyd. La Grange, IL, USA: Electro-Motive Division, 7. 1958. Dostupné online. Kapitola General data. 
  15. ↑ WILSON, s. 59
  16. ↑ WILSON, s. 142–144

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]