Elio Vittorini | |
---|---|
Narození | 23. července 1908 Syrakusy |
Úmrtí | 12. února 1966 (ve věku 57 let) Milán |
Příčina úmrtí | rakovina žaludku |
Povolání | jazykovědec, spisovatel, překladatel, editor, publicista a partyzán |
Politické strany | Italská socialistická strana Partito Radicale |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Elio Vittorini (5. července 1908 Syrakusy – 12. února 1966 Milán) byl italský spisovatel, literární kritik, překladatel a novinář. Ač začínal jako fašista (V roce 1937 byl vyloučen z Národní fašistické strany za podporu republikánů ve španělské občanské válce), nakonec se stal protifašistickým bojovníkem (roku 1943 byl zatčen a posléze se zapojil i do protifašistického odboje). Stal se klasikem protifašistické italské prózy, zejména díky románům Sicilské táčky (Conversazione in Sicilia; 1941), Lidé a nelidé (Uomini e no; 1945) a Červený karafiát (Il garofano rosso; 1948). Založil vlivné literární časopisy Il Politecnico (1945–47) a Il menabó (1959), které zásadně přispěly k diskusi o neorealismu v italské kultuře.[1] K neorealismu bývá přiřazováno i jeho literární dílo.[2] Politicky se po válce připojil ke komunistům a byl též redaktorem komunistického deníku L'Unita. Jeho komunistickým přesvědčením otřásl až sovětský vpád do Maďarska roku 1956. Poté měl blízko k Italské socialistické straně, za niž i kandidoval ve volbách. Po roce 1956 už ovšem nepublikoval žádné beletristické texty. Dál se ale věnoval literární kritice, která byla shrnuta v souborech Diario in pubblico (1957) a Le due tensione: appunti per una ideologia della letteratura (1967). Byl průkopníkem překladu anglojazyčné literatury v Itálii, již před válkou převedl do italštiny díla Williama Saroyana, D.H. Lawrence, Johna Steinbecka, Edgara Allana Poea, Williama Faulknera, Daniela Defoea, Ernesta Hemingwaye, T. S. Eliota, W. H. Audena aj.[3][4] Zejména o vlivu Hemingwaye, s nímž se osobně spřátelil, na jeho autorský styl spekuluje literární kritika.[5] Pomáhal také prosadit dílo některých nových italských spisovatelů, zejména Cesare Paveseho a Itala Calvina.[5] Pocházel ze Sicílie, kterou opustil roku 1924. Poválečný život prožil v Miláně.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elio Vittorini na anglické Wikipedii.