Endosymbióza je symbióza (soužití) dvou druhů organismů, z nichž jeden žije uvnitř těla toho druhého, a to buď v tělesných dutinách nebo v mezibuněčném prostoru (extracelulární endosymbióza), nebo přímo v buňkách hostitele (intracelulární endosymbióza). Někteří autoři označením endosymbióza míní pouze endosymbiózu extracelulární, zatímco symbiózu intracelulární označují termínem endocytobióza, dříve též jen cytobióza.[1]
Termín endosymbióza pochází z řeckých slov endo (vnitřní), sym (společně) a biosis (žití). Příkladem jsou hlízkové bakterie, které fixují dusík (např. Rhizobium) a žijí v kořenech luštěnin. Podobně určité jednobuněčné řasy (tzv. zooxanthely) žijí v korálech a některé bakterie pomáhají trávit potravu např. hmyzu včetně termitů. Další bakterie jako např. enterobakterie Sodalis pomáhají hmyzu syntetizovat vitamíny. [2] Bakterie Wolbachia aktivně ovlivňuje produkci potomků hmyzu.
Někdy je endosymbióza obligátní (tzn. nemůže bez ní žít ani endosymbiont, ani hostitel), jako jsou hlubokomořští červi z rodu Riftia, které nemají střevo a potravu získávají od jejich endosymbiotických bakterií.
Někdy endosymbióza může hostiteli nebo endosymbiontovi být na obtíž (viz články symbióza a parazitismus).
Všeobecně se má za to, že určité organely eukaryotické buňky, a to hlavně mitochondrie a plastidy (např. chloroplasty), se vyvinuly z bakteriálních endosymbiontů. Tato teorie, kterou rozvinula a popularizovala hlavně Lynn Margulis, se nazývá endosymbiotická teorie.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Endosymbiont na anglické Wikipedii.