Enzio Sardinský

Enzio Sardinský
král Sardinie
Portrét
Narození1220?
Úmrtí11. března 1272
Bologna
PohřbenKostel sv. Dominika v Bologni
ManželkyAdéla z Lacon-Gunale
neznámého jména z Egny
PotomciElena
Magdaléna
Konstancie
Jindřich
DynastieŠtaufové
OtecFridrich II. Štaufský
MatkaAdéla z Urslinghenu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Enzio Sardinský (italsky Enzo di Sardegna, 1220? – 11. března 1272, Bologna)[1] byl králem Korsiky a Sardinie z dynastie Štaufů. Nemanželský syn císaře Fridricha II. byl otci zdatnou oporou během dlouhého sporu s papežskou kurií.[2] Velkou část života strávil ve vězení v Bologni. Společně s otcem a bratry patří mezi představitele sicilské básnické školy.[3]

Život

[editovat | editovat zdroj]
Znak Enzia Sardinského

Enzio se narodil z Fridrichova vztahu s Adélou z Urslingenu. Jméno Enzio pochází z německého Heinz, tj. Heinrich, a Enzio je rovněž znám pod jménem Jindřich Štaufský. Z císařových levobočků byl nejstarší, zdědil po otci fyzickou podobu i zálibu v sokolnictví. Fridrich měl syna velmi rád.

„ ...Enzio, jehož dokonce i všichni protivníci označovali za chvályhodného muže, byl vynikající rek a vynikal vrozenou šlechetností... “
— Ricobaldo z Ferrary[4]
Enzio v zajetí města Bologna (Villaniho Nuova Cronica)

Roku 1238 byl Enzio pasován na rytíře a téhož roku se oženil s ovdovělou Adélou, jíž patřila polovina Sardínie. Nápad na sňatkové spojení vzešel od nevěstina klanu, který se tak chtěl vyvarovat nadvlády Pisánců. Roku 1239 byl jmenován sardinským králem. Sňatek byl roku 1246 z manželčina podnětu anulován.

Enzio podporoval zájmy svého otce, byl jmenován generálním vikářem. Zúčastnil se bitvy u Giglia, kde se střetl s papežským loďstvem, a u Gorgonzoly byl zajat Miláňany a poté vyměněn za jiného zajatce protistrany. Roku 1247 se podílel na obléhání Parmy. O dva roky později jej těsně po sňatku s dcerou veronského podesty v bitvě zajali Bolognané.[pozn. 1] Císař se snažil vyjednat synovo propuštění a již roku 1250 náhle zemřel.

Enzio se svobody nedočkal, byl vězněn až do své smrti roku 1272.[6] Dlouhou chvíli si krátil skládáním básní a byl pohřben v kostele sv. Dominika v Bologni.[1] Jeho osud ztvárnil Johann Josef Abert v opeře Král Enzio a palác, jenž mu sloužil za nucený příbytek, se dnes jmenuje Palác krále Enzia.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Fridrich varován astrology před bitvou marně posílal synovi výstrahu.[5]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b www.fmg.ac
  2. ↑ KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha: Petr Kováč - Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 382. 
  3. ↑ www.iliteratura.cz
  4. ↑ Úsvit, str. 381
  5. ↑ Úsvit, str. 348
  6. ↑ Florentské kroniky doby Dantovy. Příprava vydání Zdeněk Kalista; překlad Zdeněk Kalista. Praha: Odeon, 1969. S. 227. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Christian Sperle, König Enzo von Sardinien und Friedrich von Antiochia. Zwei illegitime Söhne Kaiser Friedrichs II. und ihre Rolle in der Verwaltung des Regnum Italiae, Peter Lang, 2001, ISBN 3-631-37457-7.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]