Etruské náboženství bylo polyteistické náboženství Etrusků, které později ovlivnilo některé prvky římského náboženství. Předpokládá se, že toto náboženství vzniklo až na území Itálie, jisté je že mytologie s ním spojená nese některé maloasijské prvky a je na ní patrné vzájemné ovlivnění s řeckou mytologií.
Etruské náboženství bylo poměrně ponuré, hlavní důraz se kladl na posmrtný trest za lidské činy. Prakticky nejsilnější představou byla představa podsvětí, ze kterého se na zem dostává celá řada démonů, kteří nejsou dobří ani zlí. Právě tito démoni dostávají člověka z „říše živých“ do podsvětí, což je vnímáno jako negativum. Posmrtný život byl obdobou života na zemi a byl pravděpodobně závislý na tom, jak byl člověk pochován. To vedlo ke stavbě luxusních, zpravidla rodinných hrobů, které pak byly často lepší a prostornější než domy. Hroby se zdobily nástěnnými malbami a vybavovaly nábytkem. V hrobě a především na sarkofágu byla mrtvá osoba prezentována taková, jak měla vypadat v posmrtném životě. Nedocházelo k typizaci postav ani k jejich idealizaci. Většina etruských hrobů byla vyloupena již v době úpadku etruských městských států.
Etruskové věřili, že celý svět je ovlivňován boží mocí, která jedná nepřetržitě a ve všech oblastech přírody. Tuto moc mohly oběti a jiné služby naklonit ku prospěchu lidí.
Velký důraz se kladl na věštění. Další výraznou představou bylo silné přesvědčení o konečnosti jejich národa, tento chiliasmus byl velmi silný a prakticky se s podobně silným kultem svého konce nesetkáme v jiném náboženském systému.
V přírodě bydlelo mnoho fantastických bytostí (bůžků, polobohů, atd.). Etruské náboženství (stejně jako všechna náboženství vznikající v Itálii) si dlouhou dobu podrželo nepersonifikované, ale pojmenované přírodní síly. Podle těchto italských náboženství člověka obklopuje celá řada duchů. Lide předpokládali, že existuje prakticky pro každou činnost několik dobrých a několik zlých duchů (viz náboženství starověké Itálie). Etruskové jako první v této oblasti přišli s teorií personifikovaných duchů (do lidské či zvířecí podoby). Takový přístup má pro společnost několik výhod, je možné mít nižší počet bohů, což umožňuje stavbu chrámů a tím vytvoření nějakého systému.
Co se týká víry, tak Etruskové věřili, že život člověka je určován jednak „božskou osudovou vůlí“ a jednak přírodou – duchy. Z toho vycházela jejich periodizace času, pod vliv těchto dvou prvků spadalo určité časové období – u přírodních sil to bylo 120 let a u vůle pak devadesát let. Tyto epochy se prolínaly, z čehož Etruskové vypočítávali saecula, tj. něco jako století (nejednalo se ovšem o stoletou či jiným počtem roků danou periodu).
Co se kosmologie a náhledu na život týká, Etruskové věřili, že svět i nebe jsou rozděleny na území, kterým vládnou jednotliví bohové. Tento obraz světa se odrážel na všech věcech. Např. na nalezeném modelu jater, podle kterých věštili, lze nalézt rozdělení na místa, jež platí jednotlivým bohům a ti pomocí právě svého území projevují svá přání a vůli. Zdá se, že Etrusky otázky vzniku světa a lidí příliš netrápily, nevytvořili nějaký propracovaný systém toho, co bylo před nimi. Jediný výraznější doklad o těchto představách lze nalézt v obřadu zakládání měst, který později převzali Římané. Etruskové kolem budoucího města vyorávali brázdu a vyznačili dvě osy (severojižní a východozápadní), protože věřili, že přesně kolem těchto dvou os vznikl svět.
Etruské náboženství – jejich mytologie však není známa do té míry, aby ji bylo možno takto komplexně posoudit – nese jasné rysy staroitalských přírodních božstev (Catha, Tivrt, Usil atp.), nicméně se zde objevuje i indoevropský vliv (Tinia, Uni, prakticky všechny trojice a systém trojic). Dále je patrný řecký vliv (Aritimi, Menrva, Pacha), objevují se zde i řečtí hrdinové homérovského Řecka. Zpětně reagovalo na etruské vlivy i řecké náboženství. Tyto dva směry se později střetly v náboženství římské říše, kde vytvořily jednolitou mytologii.
Z prokazatelného vlivu staroitalských božstev se usuzuje, že svoje náboženství Etruskové zformovali až v Itálii, zároveň lze předpokládat, že přišli, nebo alespoň jejich část, z asijského prostředí a odtud si sebou přinesli jeho základní prvky. Není jasné, kde se vzal netypicky silný kult mrtvých a pro jejich náboženství charakteristický chiliasmus. Velmi zajímavou otázkou je, jak moc měli propracovanou mytologii. Vzhledem k některým zachovaným příběhům lze usuzovat, že měli rozpracovánu pouze mytologii, která se týkala přímo jich samých, a otázky vzniku světa, vesmíru a raného lidstva je příliš netrápily. Tato otázka bude možná zodpovězena po rozluštění jejich řeči.
O tomto náboženství si základní představu tvoříme na základě římských pramenů a na základě obřadů převzatých Římany, dále pak z etruského umění a z dochovaných nápisů. Z římské literatury jsou nejcennějšími prameny Suetoniovo De anno Romanorum (O římském roku), Varronovo dílo a Ciceronovo dílo De natura deorum.
Pro Etrusky bylo magické číslo tři, proto se jejich bohové seskupovali do trojic. Základní systém měl tři trojice, které byly doplněny jednou speciální lidskou trojicí.
Hlavní nebeskou trojici tvoří bozi Tinia (římský Jupiter), Uni (římská Juno) a Menrva (římská Minerva). Vznik takovéto trojice – muž, žena, panna – je velmi obvyklý a lze říci, že se tento typ prosadil téměř ve všech kulturách kolem Egejského moře. U Etrusků se dominantní silou stal blesk, proto se také stal hlavním atributem a zbraní bohů. Každý z nich mohl používat jeden blesk, pouze Tinia mohl používat tří druhy blesků. První druh blesku mohl používat podle vlastních potřeb, na použití druhého potřeboval souhlas ostatních bohů a o třetí se dělil s bohy osudu, o kterých se prakticky nic neví. Zvláštností je pak literární dílo, které měl lidem zjevit Tages, vnuk Tinii – Tagetické spisy (do latiny přeloženy jako Disciplina Etrusca). Toto dílo pojednává o výkladu blesků a věštění z jater.
Protipólem nebeské trojice byla trojice pozemská, složená z boha vína Liberia (Fuflunse), bohů úrody Ceres a plodnosti Libery. Třetí trojicí byla trojice podsvětí, z níž známe pouze dvě jména: Mantus (někdy též Veiovis nebo Dis) a Mania.
Trojici bohů lidských činností reprezentoval bůh obilí Satri (někdy je pokládán pouze za ducha), bohyně plodnosti Turan a bůh ohně Sethlans.
Systém duchů byl výrazně složitější než božské trojice a často je nesmírně těžké odlišit boha od ducha. Všeobecně se za vládce duchů považuje bohyně osudu Nortia. Za dalšího významného ducha bývá považován Mars – ochranný duch kmene a pomocník jejich bojovníků, kterého převzali Římané.
Pokud Etruskové hovořili o bozích obecně, používali výraz ais nebo eis (plurál byl aisar nebo eisar). V případě, že mluvili o konkrétním bohu, používali výraz flere. Místo, kde se nalézali bohové, bylo posvátné (fanu nebo luth, mezi těmito termíny byl nějaký rozdíl, který nám pravděpodobně uniká). Za posvátné místo byly považovány i hroby a chrámy (takové místo bylo označováno jako favi).
Poblíž hrobů, a někdy i domů, se podle jejich víry nacházely duše předků. Tento systém se pravděpodobně vyvinul z lárů a penátů. Každý muž měl svého ducha (hinthial), tento způsob nahlížení souvisí se systémem géniů. U Etrusků byl propracován do velkých detailů, muž mohl svého hinthiala rozzlobit a ten pak odešel, poté ho musel muž udobřit, není zcela jasné, zda nemohl získat nějakého jiného.
Etruskové byli velmi silně věřící, římští spisovatelé je často považovali za nejzbožnější národ vůbec. Etruskové věřili, že dochází ke každodennímu styku s bohy, proto se prakticky žádná činnost neobešla bez nutnosti porady s bohy. Kromě toho věřili, že každá věc má svůj význam a že vyjadřuje vůli jednotlivých bohů.
Etruští kněží byli rozděleni jak hierarchicky, tak podle specializace pro jednotlivé bohy (resp. jejich skupiny). Za nejvýznamnější byli pokládáni haruspikové, kteří věštili z vnitřností zvířat a z úderu hromu.
Další významnou skupinou byli augurové, ti věštili z letu ptáků a ze zobání kuřat. Tito věštci si udržovali svůj vliv i v Římě. Ve 4. století proti tomuto způsobu věštění vydal dekret císař Constantinus I. a v 7. století vydal podobný dekret papež.
Etruské náboženství mělo pro tehdejší společnost obrovský význam a prakticky nic se nedělo bez věštby či nějakého obřadu. Římané jejich náboženství převzali, ale nečinili tak nějak důsledně, kulty jednotlivých bohů si upravovali podle své potřeby a postupně je mísili se zvyky dalších náboženství. Toto náboženství se Římanům přebíralo poměrně snadno, protože systém jejich víry byl prakticky shodný.
Tento výčet není úplný, je jisté, že jména všech etruských bohů nejsou známa. Navíc lze říci, že i jejich funkce nelze přesně definovat, protože v jednotlivých městech se ukazuje celá řada odlišností. Dále platí, že v jednotlivých městských státech nebyli vyznáváni všichni bohové.