Ettore Perrone di San Martino
| Ettore Perrone di San Martino | |
|---|---|
 | |
| 4. premiér Sardinského království | |
| Ve funkci: 11. října 1848 – 16. prosince 1848 | |
| Panovník | Karel Albert |
| Předchůdce | Cesare Alfieri di Sostegno |
| Nástupce | Vincenzo Gioberti |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Nezávislý |
| Rodné jméno | Ettore Perrone di San Martino |
| Narození | 12. ledna 1789 Turín Sardinské království |
| Úmrtí | 22. března 1849 (ve věku 60 let) Novara Sardinské království |
| Místo pohřbení | cathedral of Ivrea |
| Choť | Jenny de Fay de La Tour-Maubourg |
| Děti | Paolo Luigi Roberto Louisa |
| Příbuzní | Maria Rignonová[1] (vnučka) |
| Commons | Ettore Perrone di San Martino |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ettore Perrone di San Martino (12. ledna 1789, Turín – 29. března 1849, Novara) byl italský politik a vojenský velitel.
Francouzská vojenská služba
[editovat | editovat zdroj]V roce 1806 narukoval jako dobrovolník do pěchoty „Legion du Midi“. Následující rok povýšil na druhého poručíka pěchoty a v roce 1807 a 1809 se zúčastnil tažení. Byl zraněn v bitvě u Wagramu a přijal řád čestné legie. Od roku 1810 do 1811 sloužil ve Španělsku jako poručík císařské gardy. 24. června 1811 se stal granátníkem Staré gardy. Ač byl raněný a musel používat berle, odešel na tažení do Ruska. Povýšil na kapitána pěchoty a v květnu 1813 bojoval u Lützenu a Bautzenu, v bitvě u Montmirail byl třikrát raněn bajonetem. 15. března 1814 jej Napoleon jmenoval velitelem 24. batalionu pěchoty. Během Sta dní byl jmenován pobočníkem generála Gérarda.
V Itálii
[editovat | editovat zdroj]3. března 1821 byl při návratu z Paříže zatčen na hranicích. V roce 1821 se zúčastnil povstání v Piemontu a byl odsouzen k smrti, uprchl však do Francie, kde vstoupil do armády a dosáhl hodnosti generála. Během svého francouzského exilu se 2. února 1833 oženil s Jenny de Fay de La Tour-Maubourg, vnučkou markýze de La Fayette. Svatby se mimo jiné zúčastnil Henry Clay.
Italská vojenská služba
[editovat | editovat zdroj]
V roce 1848 byl pozván dočasnou milánskou vládou, aby se připojil k armádě v Lombardii. 11. října 1848 se stal premiérem sardinského království, kterým byl do 16. prosince 1848. Odmítl poslat zástupce na italské shromáždění navržené Giuseppem Montanellim.
22. března 1849 byl smrtelně zraněn v bitvě u Novary v italském Piemontu, v níž jako generálporučík velel levé divizi.
Byla mu věnována kasárna "Perrone" vybudována v letech 1850–1852. Později se začal tento komplex používat jako střed orientace Univerzity v západním Piemontu.
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Jeho sestra Caroline se v roce 1837 provdala za Justa Ponse Florimonda, markýze de La Tour-Maubourg.
Ettore Perrone di San Martino se oženil s Jenny de Fay de La Tour Maubourg, dcerou Justa-Charlese de Fay de La Tour-Maubourg a Anastázie de La Fayette. Jenny byla sestřenicí Carolinina manžela Justa.
Jenny porodila Ettorovi tři děti, dva syny a dceru: Paola Luigiho, hraběte Perrone di San Martino (1834–1897), Roberta Perrona di San Martino (1836–1900) a Louisu Perrone di San Martino (1. října 1838 – 14. listopadu 1880). Louisa se provdala za hraběte Félixe Rignona (1829–1914) a měla s ním dvě děti, syna Édouarda Rignona (1861–1932) a dceru Marii (1858–1950).
Ettorovou prapravnučkou je belgická královna Paola.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ettore Perrone di San Martino na anglické Wikipedii.
- ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ettore Perrone di San Martino na Wikimedia Commons
