Eurokomunismus (též neokomunismus nebo demokratický komunismus) je politická ideologie, ovlivněná principy marxismu, socialismu a pluralismu, která se snažila prosadit komunismus v západní Evropě 70. let 20. století.
Na přelomu 60. a 70. let se v řadě západoevropských komunistických stran rozpoutala diskuse na téma stranických hodnot, vyvolaná snahou některých západoevropských komunistů zbavit se spojení s na Západě zkompromitovanou východoevropskou levicí (díky likvidaci Stalinova kultu v SSSR a potlačení maďarského povstání roku 1956, dále pak díky invazi do Československa roku 1968). Nad konzervativním (starolevicovým) křídlem zvítězilo křídlo novolevicové (ovlivněné myšlenkami A. Gramsciho), které odmítalo nedemokratickou praxi Sovětského svazu a dalších zemí východního bloku, které se dle eurokomunistů nedostatečně destalinizovaly a nedodržovaly lidská práva. V důsledku diskusí eurokomunistů došlo k prohloubení krize v celosvětovém komunistickém hnutí. Eurokomunismus byl východoevropskými komunistickými stranami odmítnut.
Základním principem eurokomunismu je vzdání se leninské ideje revoluce a přijetí teze o postupném pokojném přechodu k socialismu za pomoci parlamentních změn, které by respektovaly odlišnosti, specifika dané země. Eurokumunismus dále zavrhl ideu diktatury proletariátu. Přehodnocena rovněž byla idea avantgardní strany – západoevropské komunistické strany se přestaly považovat za výhradního reprezentanta dělnické třídy a respektovaly politický pluralismus. Ve svých programech též vyjádřily omezenou podporu malému a střednímu podnikání, otevřeněji kritizovali roli Sovětského svazu a více se přikláněli k podpoře sociálních hnutí jako například feministického či LGBT hnutí. Nelze nicméně říci, že by v těchto snahách zašli tak daleko jako primárně anglosaská nová levice, která kompletně zavrhla marxistickou ideu historického materialismu, třídního boje a organizace ve straně.
V Československu se díky vlivu SSSR eurokomunismus neprosadil nikdy, i když podle některých výkladů k němu mělo směřovat hnutí pražského jara, na jehož podporu po sovětské okupaci vystoupily komunistické strany Itálie (kde měli eurokomunisté nejsilnější pozici), Francie, Španělska atd.[1]
Eurokomunismus ztratil část svého vlivu rozpadem východního bloku a celkovým příklonem evropské levice k jiným ideologiím. V současných západoevropských komunistických stranách přetrvávají jak příznivci sovětského komunismu, tak eurokomunismu. Zástupcům eurokomunistů ze západoevropských komunistických stran se i na evropské úrovni podařilo prosadit zřeknutí se stalinismu. Proto je současná Strana evropské levice považována za eurokomunistickou evropskou stranu, sdružující socialistické, západoevropské komunistické a některé (rudo)zelené strany.
Českým zástupcem eurokomunismu je strana Levice (rebrandovaná Strana demokratického socialismu). O místo se ucházela také KSČM, ta ale nakonec odmítla podepsat stranické stanovy (pro některé neshody s formulacemi ve Stanovách SEL, kritici tvrdí, že kvůli své obhajobě stalinismu, který SEL odmítá) a získala tak pouze status pozorovatele, což jí ovšem dává téměř stejná práva, jako řádným členům. Podle některých názorů se tím KSČM přiklonila k podpoře starého sovětského modelu nepřijatelného pro současnou eurokomunistickou levici.