Formativní hodnocení

Formativní hodnocení je nástrojem pedagogické komunikace[1] mezi žákem a učitelem. Podává učiteli během učebního procesu informace o tom, jak se žák vypořádává s látkou, zda látce porozuměl, případně jaký druh pomoci potřebuje k zvládnutí učiva[2]. Formativní hodnocení je orientováno na dosažení společného cíle žáka a učitele – podporuje další efektivní učení a kompletní porozumění probírané látce. Zpětná vazba v procesu učení je poskytována učiteli i žákovi[3], pro efektivní postup je důležitá jejich vzájemná spolupráce. Podávání zpětné vazby je důležitým prvkem formativního hodnocení[1]. Zpětnou vazbu nepodává žákovi pouze učitel, ale i žák sám sobě, případně žáci sobě navzájem. Formativní hodnocení je průběžné a nabízí žákovi a učiteli postupy, jak výkon zlepšit ještě v průběhu samotného učení[1]. Učitelé používající formativní hodnocení nesrovnávají žáky mezi sebou, ale zaměřují se na dosahování výukových cílů každého z nich.[4]

Formativní hodnocení je možné vymezit i jako opak k sumativnímu hodnocení, které je zaměřené na zhodnocení dosažených poznatků. Sumativní hodnocení se odehrává většinou na konci určitého období[5] a jeho cílem je zhodnotit výsledek proběhlého učebního procesu. Sumativní hodnocení by mělo následovat po procesu využívajícím formativní hodnocení[5] a můžeme si ho představit jako souhrnné testy, písemky, zkoušení. Formativní hodnocení bývá někdy do angličtiny překládáno jako “assessment for teaching”, což v doslovném překladu znamená “hodnocení pro výuku”, sumativní hodnocení nese překlad “assessment of teaching” – v českém překladu “hodnocení výuky”[1]. Formativní hodnocení patří k pomalejším a náročnějším typům hodnocení, ale je považováno za pedagogicky nejúčelnější hodnotící nástroj školní práce.[6][7]

S formativním hodnocením jsou úzce spojené následující oblasti[8]:

  • podporující prostředí
  • zpětná vazba
  • stanovování konkrétních učebních cílů
  • užívání vhodných výukových strategií
  • aktivní učení

Pět klíčových strategií formativního hodnocení

[editovat | editovat zdroj]
  1. Zhodnocení, kde se žáci v průběhu učebního procesu nacházejí, jakými úskalími procházejí, jak látce rozumí.
  2. Zpětná vazba. Učitel podává žákům zpětnou vazbu, která je v procesu učení posouvá dále.
  3. Jasně definovaná kritéria úspěchu a ujištění se, že jim žáci rozumí.
  4. Vzájemné hodnocení a podpora žáků v procesu učení. Žáci spolupracují a vzájemně si pomáhají.
  5. Vlastní hodnocení výkonu. Žák hodnotí vlastní výkon, pracuje individuálně na svém zlepšení.

Některé techniky formativního hodnocení

[editovat | editovat zdroj]

V rámci formativního hodnocení by se nemělo objevit vyvolávání žáků, kteří se hlásí, aby zodpověděli učitelem položenou otázku. Učitel by měl zajistit, aby byli do procesu učení a průběhu hodiny zahrnuti všichni žáci stejnou mírou. Vyvolávání žáků, kteří se hlásí, podněcuje efekt aktivní účasti na hodině pouze malé skupiny žáků. Ostatní se stávají vyloučenými, učitel má taktéž menší šanci zjistit, zda probíranému učivu rozumí či nikoli.[9]

  • Technika bílých tabulek: Každý žák obdrží bílou tabulku. Poté, co učitel položí otázku, žáci napíší na tabulku svou odpověď a na pokyn následně všichni žáci tabulky zdvihnou. Každý žák má tak možnost odpovědět na otázku a učitel získává lepší přehled o tom, jak žáci probíranému učivu rozumí.[10]
  • Spravedlivé vyvolávání žáků: Pro zajištění spravedlivosti a náhodnosti mohou být jména všech žáků napsána např. na dřívka a po položení otázky je vždy namátkově vylosován žák, který odpoví.
  • Technika barevných kelímků: Každý z žáků obdrží tři barevné kelímky – zelený, oranžový a červený. Zelený kelímek značí, že učivu žák rozumí, oranžový kelímek žák použije, pokud cítí určité nedostatky v porozumění a červený značí neporozumění učivu. Takto žáci v průběhu hodiny mohou hodnotit porozumění tématu. Učitel jejich hodnocení sleduje a žákům s obtížemi přichází na pomoc.[10]
  • Technika semaforu: Tato technika je principem totožná s technikou barevných kelímků. V tomto případě děti nemají k dispozici na lavici kelímky, ale společně hodnotí své porozumění pomocí semaforu ve třídě.[11]

Formativní hodnocení v českém školství

[editovat | editovat zdroj]

Zatímco v západoevropských školách bylo možné výhody formativního hodnocení v rámci praxe pozorovat již v devadesátých letech, v České republice se na konci 20. století tento fenomén pohyboval čistě na teoretické rovině[12]. V tomto ohledu byla přínosná obzvláště práce D. Dvořáka (např. Klíčové dovednosti učitele: cesty k lepšímu vyučování[13]) nebo J. Slavíka (např. Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi[14]). Formativní hodnocení se jako hlavním tématem výzkumů začalo v České republice objevovat až po roce 2009. Přibližně v posledních dvaceti letech se formativní hodnocení dostává i do praxe vyučujících. Zaváděl se ovšem spíše intuitivně a část učitelů, která formativně hodnotila, si často ani nebyla vědoma toho, co se pod pojmem formativní hodnocení skrývá[12].

V současnosti je již toto téma aktuální i v českém vzdělávacím systému. Například Pedagogická fakulta Karlovy univerzity spolu s vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř realizuje projekt Zavádění formativního hodnocení na základních školách, který by měl pomáhat učitelům zařazovat tento typ hodnocení do jejich výuky. MŠMT by mělo projekt širšího zavádění formativního hodnocení zaštítit formou podpory, např. vzdělávání pedagogů nebo odborné literatury, zároveň je celý projekt financován programem Evropského sociálního fondu řízeným MŠMT[15].

Česky psaná literatura

[editovat | editovat zdroj]

Na českém trhu jsou dostupné dvě publikace, které se komplexně zabývají technikami formativního hodnocení. Jedná se o Zavádění formativního hodnocení: Praktické techniky pro základní a střední školy od D. Wiliama a S. Leahyové[16] (vydala EDUkační LABoratoř ve spolupráci s Nadací Martina Romana) a Formativní hodnocení ve výuce od Karla Starého a Veroniky Laufkové[17] (vydalo nakladatelství Portál).

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d KRABSOVÁ, Veronika; NOVOTNÁ, Kateřina. Formativní hodnocení: Případová studie. Pedagogika. Roč. 2013, čís. 3, s. 355–371. Dostupné online. 
  2. ↑ GREENSTEIN, Laura. What teachers really need to know about formative assessment. Alexandria, Virginia USA: ASCD, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4166-0996-4. 
  3. ↑ PRŮCHA, Jan. Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-546-2. 
  4. ↑ Formativní hodnocení [online]. inkluzivní škola.cz [cit. 2018-05-04]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b SLAVÍK, Jan. Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-717-8262-9. 
  6. ↑ SLAVÍK, Jan. Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-262-9. 
  7. ↑ Formativní vs. sumativní hodnocení [online]. Wikiknihovna [cit. 2018-05-04]. Dostupné online. 
  8. ↑ FELCMANOVÁ, Lenka. Formativní hodnocení [online]. Katalog podpůrných opatření [cit. 2018-05-04]. Dostupné online. 
  9. ↑ https://www.youtube.com/watch?v=PtZ1pmY0VzI [online]. 
  10. ↑ a b https://www.youtube.com/watch?v=lX0JEZ3Pgk4 [online]. 
  11. ↑ https://www.youtube.com/watch?v=0GOJdAXhteY [online]. 
  12. ↑ a b Formativní hodnocení je skvělý nástroj pro lepší učení [online]. [cit. 2023-06-01]. Dostupné online. 
  13. ↑ KYRIACOU, Chris; DVOŘÁK, Dominik; KOLDINSKÝ, Milan, et al. Klíčové dovednosti učitele: cesty k lepšímu vyučování. Praha: Portál, 1996. 155 s. ISBN 80-7178-022-7. 
  14. ↑ SLAVÍK, Jan. Hodnocení v současné škole: východiska a nové metody pro praxi. [s.l.]: Portál, 1999. 
  15. ↑ FORMATIVNE.CZ. Zavádění formativního hodnocení by ze strany MŠMT mělo probíhat formou podpory [online]. 2020-12-29 [cit. 2023-06-01]. Dostupné online. 
  16. ↑ Zavádění formativního hodnocení – EDUkační LABoratoř – EDULAB. www.edukacnilaborator.cz [online]. [cit. 2022-03-23]. Dostupné online. 
  17. ↑ A.S., ABRA Software. Pedagogika | Formativní hodnocení ve výuce | Nakladatelství Portál. obchod.portal.cz [online]. [cit. 2018-10-08]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]