František Vláčil

MgA. František Vláčil
Narození19. února 1924
Československo Český Těšín, Československo
Úmrtí27. ledna 1999 (ve věku 74 let)
Česko Praha, Česko
Místo pohřbeníHřbitov Malvazinky
Alma materMasarykova univerzita
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
ChoťAlena, roz. Texelová
(1949–1955)

Věra, roz. Peštuková
(1955–1982)

Olga, roz. Štrucová
(1983–1997)
DětiFrantišek Vláčil ml.
Jan Vláčil
Český lev
Celoživotní umělecký přínos českému filmu
1994
Umělecké ceny
zasloužilý umělec (1968) národní umělec (1988)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Vláčil (19. února 1924 Český Těšín – 27. ledna 1999 Praha) byl český filmový režisér a scenárista. Jeho filmy Marketa Lazarová a Údolí včel jsou dnes filmovými odborníky považovány za vrcholná díla české kinematografie.[1] Na MFF Karlovy Vary byl oceněn za přínos světové kinematografii.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

František Vláčil se narodil v polské nemocnici v Českém Těšíně do rodiny legionáře a důstojníka armády Františka Vláčila (1891 Tršice u Olomouce – 1973) a Anny, rozené Vackové (1899 Smolotely u Příbrami – 1973), kteří uzavřeli sňatek 5. března 1923 tamtéž. Po několika letech se rodina vzhledem k převelení otce přestěhovala do tehdejšího Místku, kde František začal navštěvovat obecnou školu a kde se 28. ledna 1930 narodil jeho mladší bratr Vladimír. Tam také začal v roce 1935 chodit na reálné gymnázium, v březnu 1938 ho však rodiče kvůli prospěchu přehlásili do Brna na gymnázium v Husovicích, kde zpočátku bydlel u příbuzných, než se sem po převelení otce do židenických kasáren přestěhovala celá rodina. Jeho prospěch se v Brně nijak nezlepšil, kvartu musel opakovat, byl však nadaný kreslíř. V září 1941 se stal náhodným účastníkem železniční nehody na nádraží v Brně-Židenicích. Ještě jako gymnazista byl na podzim 1943 totálně nasazen v Kolíně nad Rýnem a v Rájci-Jestřebí, poté v květnu 1944 jako dvacetiletý gymnázium dokončil. Ke konci války pracoval na zákopech a pobýval u strýce v Tršicích, těsně po osvobození dělal krátce písaře na MNV v Židenicích. V letech 1945–1947 absolvoval základní vojenskou službu (Brno, Praha-Kbely, Olomouc), kde sloužil mj. s budoucími cestovateli Zikmundem a Hanzelkou. Po návratu z vojny se v roce 1947 v Brně zapsal ke studiu farmacie, kam ale nenastoupil a začal krátce studovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesorů Strnadela a Tichého. Kvůli absenci existenčního zázemí v Praze se ale vrátil k rodičům do Brna, kde v letech 1947–1951[2] vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (u profesorů Alberta Kutala, Antonína Friedla aj.).

O film se zajímal již v průběhu studia a během něj byl zaměstnán v brněnském studiu kresleného a loutkového filmu (sídlilo na Jiráskově ul. 30), kde vystřídal všechny potřebné profese. Po zrušení organizace pak v letech 1949–1951 přešel do studia populárně vědeckých a naučných filmů, kde režíroval instruktážní a populárně-vědecké filmy, na nichž s ním jako scenáristé spolupracovali Vladimír Sís a také bývalý spolužák z husovického gymnázia, pozdější docent estetiky na MU Oleg Sus. Ve studiu se také seznámil se svou první manželkou Alenou Texelovou, se kterou se oženil v Brně roku 1949 (rozvod v roce 1955).

V roce 1951 byl povolán na mimořádné vojenské cvičení, během kterého ve filmovém studiu Československého armádního filmu v Praze točil různé instruktážní a propagandistické snímky a pracoval zde následujících sedm let, i po propuštění z armády roku 1955. Koncem roku 1955 natáčel s kameramanem Josefem Illíkem reportáž z mezinárodních střeleckých závodů v čínském Pekingu, kde onemocněl virovým onemocněním a zápalem plic. Od roku 1958 pak začal působit na Barrandově.

Jelikož mu byl v Praze přidělen byt v konfiskované vile pod Barrandovem (bydlel tam až do roku 1977), zůstal zde již a z Brna se za ním později přestěhovala i manželka Alena, se kterou se ale v únoru 1955 rozvedl. Již v listopadu téhož roku se znovu oženil s Věrou Peštukovou, která 4. června 1956 porodila syna Františka. Později se jim narodil ještě syn Jan. Toto druhé manželství skončilo opět rozvodem v roce 1982.

Na Barrandově debutoval až v roce 1960 filmem Holubice, kterým se zařadil mezi nejpozoruhodnější filmové tvůrce tzv. československé nové vlny 60. let 20. století. Film byl oceněn na MFF v Benátkách. Následovala historická balada Ďáblova past (1961). Největší ohlas mu ale přinesl dlouho připravovaný, dlouho natáčený a upravovaný film Marketa Lazarová. Složitá historická filmová freska s tehdy debutující mladičkou slovenskou herečkou Magdou Vášáryovou v hlavní roli Markety. Jedná se o úchvatný psychologický film plný obrazových metafor. S Vláčilem na něm spolupracovali přední čeští výtvarníci jako tvůrci kostýmů a dekorací (Theodor Pištěk, Jan Koblasa). V anketě kritiků byl film Markéta Lazarová prohlášen za nejvýznamnější film století.[3] Film byl i na tehdejší poměry velice nákladný (jednalo se do té doby o vůbec nejdražší český film). Aby se část nákladů vrátila zpět, byl ve stejných kulisách a dekoracích natočen další historický film Údolí včel s Petrem Čepkem v hlavní roli. Čepek zazářil i v dalším barevném snímku Adelheid.

Za nadcházející normalizace, kdy filmová studia ovládal stranický aparátčík, ústřední dramaturg Ludvík Toman, bylo v roce 1970 Vláčilovi zrušeno členství v KSČ, jelikož sám nepožádal o obnovení a kvůli pasivitě. Neměl sice přímý zákaz pracovat na Barrandově, ale raději odešel do Krátkého filmu, kde natočil několik krátkometrážních filmů, z nichž patrně vůbec nejpozoruhodnější je film Praha secesní z roku 1974. Něžně poetický byl i vánočně laděný dětský film Pověst o stříbrné jedli. V té době jen obtížně hledal témata, která by mu prošla.

Hrob Františka Vláčila na pražském hřbitově Malvazinky

V 1. polovině 70. let vyvrcholily jeho dlouholeté problémy s alkoholem, kterým jako neurastenický introvert řešil už od mládí stresové situace. Po smrti obou rodičů v roce 1973 se ocitl i před soudem kvůli řízení automobilu pod vlivem alkoholu a posléze byl po dvou neúspěšných pokusech o sebevraždu v roce 1975 a pobytu v bohnické psychiatrické léčebně nucen nastoupit protialkoholní léčení u Apolináře. Později k tomu přibylo i nucené stěhování z barrandovské vily na sídliště Homolka (1977).

Z krizové životní situace ho vytrhla práce na filmu Dým bramborové natě – smutný, tísnivý a psychologicky těžký příběh Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, do které si ho Vláčil přes odpor prosadil. Následoval dramatický příběh Stíny horkého léta podle scénáře Jiřího Křižana. Výrazný režisérský rukopis nese i biografický film o skladateli Antonínu Dvořákovi Koncert na konci léta, natočený podle scénáře Zdeňka Mahlera. Výrazné jsou i jeho poslední snímky Hadí jed (kde byl poprvé použit steadicam), Stín kapradiny a Mág z 2. poloviny 80. let.

Po druhém rozvodu a sňatku s Olgou Štrucovou v roce 1983 dostal nakonec byt v Dejvicích v Čínské ulici č. 5, předchozí přenechal bývalé manželce a synům. Po jmenování národním umělcem ukončil v roce 1989 práci na Barrandově a odešel do důchodu. Svůj čas trávil v Praze a na chalupě v Jizerských horách.

Zemřel 27. ledna 1999 v pražské nemocnici Na Bulovce po silné srdeční arytmii, která se objevila druhý den po opakované operaci kyčle v důsledku předchozí úrazem utrpěné zlomeniny krčku. Je pohřben na hřbitově Malvazinky.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska Františka Vláčila v Praze 6, Čínská 5/748

V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.

V roce 1980 se osobně zúčastnil retrospektivy svých filmů v Buenos Aires, která proběhla po předchozích prezentacích světových režisérů Ingmara Bergmana a Federica Felliniho.

V roce 1982 byla promítána menší kolekce jeho filmů v Tokiu.

V roce 1988 byl jmenován národním umělcem.

V roce 1994 obdržel ocenění Český lev za celoživotní umělecký přínos českému filmu. Působil také jako prezident České filmové a televizní akademie. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech roku 1998 obdržel hlavní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

V roce 2013 získal in memoriam Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize.[4]

Filmografie, výběr

[editovat | editovat zdroj]

Film (režie)

[editovat | editovat zdroj]

Televize (režie)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1985 Albert

Role ve filmu

[editovat | editovat zdroj]

V kultuře

[editovat | editovat zdroj]

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]
  • 2008 – František Vláčil: Zápasy, Konírna Pražského hradu, kurátor: Pavel Jiras)[5]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/lide/frantisek-vlacil/ ČT: František Vláčil
  2. ↑ Nostalghia.cz – Marketa Lazarová – František Vláčil
  3. ↑ Filmová databáze: František Vláčil
  4. ↑ Laureáti Státních cen a cen Ministerstva kultury
  5. ↑ O výstavě "František Vláčil: Zápasy" [online]. ceskenoviny.cz, 2008-02-11 [cit. 2023-10-11]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HORÁKOVÁ, Šárka. Podobenství o Františku Vláčilovi. [s.l.]: XYZ, 2008. 300 s. ISBN 978-80-7388-069-9. 
  • GAJDOŠÍK, Petr. Markéta Lazarová: studie a dokumenty. [s.l.]: Casablanca, 2009. 350 s. ISBN 978-80-87292-006. 
  • GAJDOŠÍK, Petr. František Vláčil: Život a dílo. [s.l.]: Camera obscura, 2018. 875 s. ISBN 978-80-903678-9-0. 
  • LEHOCKÁ, Johana. Inscenování ve filmech Františka Vláčila st.. 2011 [cit. 2019-02-10]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Luboš Ptáček, Ph.D.. Dostupné online.
  • JANIČATOVÁ, Miroslava. Poetika Františka Vláčila st. v období normalizace (70. léta). 2013 [cit. 2019-02-10]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Luboš Ptáček, Ph.D.. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu
František Vláčil (1993) • Jan Švankmajer (1994) • Karel Kachyňa (1995) • Jiří Menzel (1996) • Miloš Forman (1997) • Jiří Krejčík (1998) • Miroslav Ondříček (1999) • Věra Chytilová (2000) • Otakar Vávra  (2001) • Juraj Jakubisko (2002) • Theodor Pištěk (2003) • Stella Zázvorková (2004) • Jan Němec (2005) • Ivan Passer (2006) • Vojtěch Jasný (2007) • Juraj Herz (2008) • Jana Brejchová (2009) • Zdeněk Svěrák (2010) • Josef Somr (2011) • Karel Černý (2012) • Vladimír Körner (2013) • Drahomíra Vihanová (2014) • Stanislav Milota (2015) • Eva Zaoralová a Jiří Bartoška (2016) • Alois Fišárek (2017) • Věra Plívová-Šimková (2018) • Jaromír Kallista (2019) • Hynek Bočan (2020) • Ivo Špalj (2021) • Marcela Pittermannová (2022) • Vladimír Smutný (2023)