Gabella či gabelle (ze středověko-latinského gabulum: dávka, daň, poplatek) byla ve Francii daň uvalená původně na jakýkoliv druh zboží nebo statku. Jako gabella emigrationis byl poplatek za vystěhování, který se platil z majetku, který si emigrant odvezl ze země. Gabella hereditatis byla daň, která se platila z dědictví nebo darů, které odcházely do ciziny. Termín gabella se ale posléze omezil jen na daň ze soli. V průběhu doby se solná daň stala jednou z nejneoblíbenějších daní v zemi a přestože ji chtěli zrušit mnozí reformátoři, byla zrušena až dekretem Ústavodárného shromáždění dne 21. března 1790.
Solná daň byla zavedena v roce 1286 za panování Filipa IV. původně jako dočasná, nouzová daň, Karel V. z ní ale učinil trvalou daň. Král nařídil, že každá osoba starší osmi let má nárok na týdenní minimální množství soli za pevně stanovenou cenu. Když byla gabella zavedena poprvé, byla ve všech provinciích království jednotná, ale během doby se povinnost platby začala rozlišovat do několika skupin:
Výrobci museli od roku 1342 svou sůl ukládat v solných komorách (grenier à sel), které byly zřizeny v každé provincii, jinak hrozila její konfiskace. Solná komora stanovila pevnou částku, za kterou sůl vykupovala a prodávala ji posléze obchodníkům za vyšší cenu.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gabelle na německé Wikipedii.