Georgij Beregovoj
| Georgij Timofejevič Beregovoj | |
|---|---|
.jpg) | |
| Sovětský kosmonaut | |
| Státní příslušnost |  SSSR Ukrajina |
| Datum narození | 15. dubna 1921 |
| Místo narození | Fjodorovka v Poltavské oblasti, SSSR |
| Datum úmrtí | 30. června 1995 (ve věku 74 let) |
| Místo úmrtí | Moskva |
| Jiné zaměstnání | Pilot |
| Hodnost | Generálporučík |
| Čas ve vesmíru | 3d 22h 50m |
| Kosmonaut od | 1961 |
| Mise | Sojuz 3 |
| Kosmonaut do | 1968 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Georgij Timofejevič Beregovoj (rusky Георгий Тимофеевич Береговой, ukrajinsky Георгій Тимофійович Береговий / Heorhij Tymofijovyč Berehovyj) (15. dubna 1921 Fjodorovka [1] v Poltavské oblasti Ukrajinské SSR – 30. června 1995 Moskva) byl sovětský kosmonaut ukrajinského původu.
Život
[editovat | editovat zdroj]Absolvoval luhanské letecké učiliště. Během II. světové války byl ve věku 20 let pilotem bombardovacího letounu, s nímž podnikl 186 bojových letů. Jednou byl sestřelen, zachránil se na padáku. S Rudou armádou se dostal až k osvobození Československa. Po válce absolvoval vojenskou leteckou akademii a v roce 1948 se stal zkušebním pilotem. V roce 1961 získal titul zasloužilého zkušebního letce SSSR a krátce poté požádal o zařazení do výcvikového střediska kosmonautů. Teprve tam se naučil plavat, zvládnout teorii nebeské mechaniky, techniku kosmických lodí i přístrojového vybavení. Nacvičoval pilotáž společného letu obou Sojuzů. Nedosahoval sice tak dobrých výsledků ve výcviku, jako jeho kolegové, byl však protlačován jako válečný veterán. V roce 1968 absolvoval let na jednom z prvních Sojuzů, rok a půl po tragickém úmrtí Komarova na Sojuzu 1.
Let do vesmíru
[editovat | editovat zdroj]Dne 26. října 1968 odstartoval ve svých 47 letech s kosmickou lodí Sojuz 3 k letu trvajícímu téměř 95 hodin a to den po vypuštění bezpilotního Sojuzu 2. Letěl sám. Smysl jeho letu bylo zkoušet automatické a ruční spojení dvou lodí typu Sojuz.[2]. Spojení se mu nezdařilo, protože spotřeboval příliš mnoho paliva a dostal se jen 40 metrů k druhému Sojuuzu. Tento neúspěch nebyl veřejnosti oznámen, oficiálně se měly jen ověřit možnosti přibližovacího manévru[3].
Po letu do kosmu
[editovat | editovat zdroj]Po zdánlivě úspěšném absolvování letu dostal obvyklou Hvězdu hrdiny SSSR a byl povýšen do hodnosti generálporučíka letectva SSSR. Do kosmu už nebyl puštěn a stal se náčelníkem střediska J. A. Gagarina pro výcvik kosmonautů. Byl ženatý a měl dvě děti. Zemřel na pooperační komplikace ve věku 74 let.
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Sovětská vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]
Hrdina Sovětského svazu – 26. října 1944 a 1. listopadu 1968
Leninův řád – 26. října 1944 a 1. listopadu 1968
Řád rudého praporu – 26. srpna 1942 a 28. září 1943
Řád Bohdana Chmelnického III. třídy – 16. dubna 1944
Řád Alexandra Něvského – 20. října 1943
Řád vlastenecké války I. třídy – 14. ledna 1945 a 11. března 1985
Řád rudé hvězdy – 30. dubna 1954 a 22. února 1955
Řád za službu vlasti v ozbrojených silách III. třídy – 30. dubna 1975
Medaile Za bojové zásluhy – 20. června 1949
Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 – 1945
Medaile Za dobytí Budapešti – 1945
Medaile Za dobytí Vídně – 1945
Zahraniční vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]- Hrdina Bulharské lidové republiky – 1970
Řád Georgiho Dimitrova – Bulharsko, 1970
Medaile 100. výročí pádu osmanského jha – Bulharsko, 1979
Medaile 100. výročí narození Georgiho Dimitrova – Bulharsko, 1983
Řád národního hrdiny – Jugoslávie
Řád praporu Maďarské lidové republiky – Maďarsko, 1985
Řád rudého praporu s diamanty – Maďarsko,1970
Řád grunwaldského kříže III. třídy – Polsko
Řád Tudora Vladimireska V. třídy – Rumunsko
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Kosmonauti-piloti SSSR, s. 353.
- ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Georgij Timofejevič Beregovoj, s. 42.
- ↑ PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola První ztracené životy, s. 120.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Georgij Beregovoj na Wikimedia Commons - Osobní stránka na MEK
- Osobní stránka na Space
