Gepidové

Evropa v době pádu západořímské říše v roce 476 n. l.

Gepidové či Gepidé (latinsky Gepidae, Gipedae) byli východogermánský kmen, původem zřejmě z jižní Skandinávie. Byli blízce příbuzní s Góty nebo jejich odnoží.[1][2][3] Poprvé jsou zmíněni v roce 260, když se s Góty zúčastnili invaze do Dácie. Od druhé poloviny 3. století sídlili v Karpatské kotlině a během 4. století se stali součástí říše Hunů. Pod vůdcem Ardarichem se sjednotili s ostatními germánskými kmeny a Huny v roce 454 nebo 455 porazili v bitvě na řece Nedao. Poté vzniklo království známé jako Gepidia[4] s centrem ve městě Sirmium, dokud nebylo roku 567 poraženo Langobardy. Gepidy si podmanili Avaři a Langobardi, zbytky Gepidů se rozplynuli v národnostních proudech závěru stěhování národů.

Jména Gepidů

[editovat | editovat zdroj]

Podle gótského historika Jordana pochází jméno Gepidů z gótštiny ze slova gepanta, což znamená „líný“ nebo „pomalý“. Gótové jim tak říkali, poněvadž Gepidé se živili zemědělstvím (na rozdíl od ostatních Gótů, kteří sháněli obživu z kořisti, tributů a z římských foederatních plateb). Anglosasové naproti tomu označovali Gepidy za šťastné, když jim říkali Gifdas nebo Gefdas.[5]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Situace na Balkáně kolem roku 550 před porážkou Gepidů a průnikem Avarů do Panonie.
Království Gepidů v karpatském oblouku mezi lety 539 až 551 za největšího rozsahu

Nejstarší historicky známá sídelní oblast Gepidů je u ústí řeky Visly, odkud se v první polovině 3. století vydali na jihozápad. Pod vedením krále Fastidy porazili Burgundy. V roce 248 se spojili s Góty, Vandaly a napadli římské provincie Moesii, Thrákii a nakonec se usadili v Dácii. V témže roce se dostali do konfliktu se svými příbuznými Góty.[5]

Ve druhé polovině 3. století se Gepidové usadili v okolí řeky Tisy, ve 4. století byli podmaněni Ostrogóty, kteří se sem po roce 375 uchýlili z Černomoří, kde byli napadeni Huny. Počátkem 5. století pronikli Hunové až do Panonie a kmeny zde usazené si podmanili. Na rozdíl od Ostrogótů, kteří pod hunskou vládou neměli své vlastní krále, měli Gepidové po celý čas hunské nadvlády možnost si krále volit.[6]

Za vlády krále Ardaricha se gepidští bojovníci stali respektovaným mocenským faktorem a v roce 451 tvořili v bitvě na Katalaunských polích levé křídlo[6] hunského vojska. Po Attilově smrti (453) se Gepidové spojili s Ostrogóty a dalšími germánskými kmeny, porazili Huny roku 454 v bitvě na řece Nedao.

Území ovládané Gepidy, Gepidská říše, se rozkládalo v oblasti Karpatské kotliny vymezené Tisou, Dunajem, Oltem a Karpatami. Styky s blízkými Ostrogóty byly již tradičně konfliktní a Gepidové proti nim roku 469 spolu s dalšími Germány zaútočili. S Římem, reprezentovaným východořímským císařem Marcianem, nejprve uzavřeli spojenectví, ale brzy se zmocnili území v Panonii a obsadili město Sirmium. Roku 504 je však ostrogótský král Theodorich o tuto část územních zisků připravil.[7]

Největší síly dosáhli Gepidové v roce 537, kdy se usazovali v bohatých oblastech okolo Bělehradu. Začali však být ohrožováni Langobardy, v té době spojenci Byzance, a Gepidové byli z této oblasti roku 546 vyhnáni. Za krále Thurisinda se spojili s bulharskými Kutrigury a slovanskými kmeny proti Langobardům a bulharským Utigurům, podporovaným Byzancí. V roce 552 došlo mezi Gepidy a Langobardy k bitvě u Asfeldu, v níž byli Gepidové poraženi.[8]

Východořímská říše obávající se vzrůstu moci Langobardů se vzápětí s Gepidy spojila a roku 566 Langobardy porazila. To však vedlo Langobardy k vyhledání pomoci u Avarů. Zaštítěni jejich vlivem porazili roku 567 Gepidy vedené posledním gepidským králem Kunimundem. Na území poražených Gepidů se potom přesunuli Langobardi, ale již v roce 568 ustoupili před Avarským tlakem sami a k jejich cestě do Itálie se připojily i zbytky podmaněných Gepidů. Jen malá část Gepidů zůstala s Avary a část se přidala do vychodořímských služeb. Po těchto událostech ztratilo toto germánské etnikum dějinný význam.[8]

Christianizace Gepidů

[editovat | editovat zdroj]

Během doby hunského područí se nejspíše seznámili s křesťanstvím, pravděpodobně prostřednictvím Ostrogótů, jejichž část se po roce 439 vrátila z jižní Galie od tehdy již křesťanských Vizigótů. Podporuje to Jordanovo líčení jejich christianizace, kterou spojuje s konverzí Ostrogótů. Nadále však setrvávali i u pohanství, jak dokládá ve 40. letech 5. století Salvianus z Massilie. Zcela jasně jako křesťané jsou Gepidové uvedeni až v díle Prokopia z Kaisareie, z doby diplomatických jednání Gepidů s císařem Justiniánem.[6]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ KAZHDAN, Alexander KazhdanAlexander. Gepids. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-19-504652-6. Kapitola Gepids. 
  2. ↑ ALEMANY, Agustí AlemanyAgustí. Gepids. [s.l.]: Oxford University Press, 2018. Dostupné online. ISBN 978-0-19-866277-8. Kapitola Gepids. (anglicky) 
  3. ↑ DARVILL, Timothy. Gepids. [s.l.]: Oxford University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-19-953404-3. Kapitola Gepids. (anglicky) 
  4. ↑ Jordanes, Getica, Haec Gotia, quam Daciam appellavere maiores, quae nunc ut diximus Gepidia dicitur ("This Gothia, which our ancestors called Dacia, we now call Gepidia."
  5. ↑ a b BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů. Redakce Břetislav Daněk. 2.. vyd. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 2007. 414 s. ISBN 978-80-7021-705-4. S. 299. 
  6. ↑ a b c BEDNAŘÍKOVÁ. Stěhování národů. [s.l.]: [s.n.] S. 300. 
  7. ↑ BEDNAŘÍKOVÁ. Stěhování národů. [s.l.]: [s.n.] S. 302,303. 
  8. ↑ a b BEDNAŘÍKOVÁ. Stěhování národů. [s.l.]: [s.n.] S. 304,305. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]