Gregory Corso | |
---|---|
Gregory Corso (ilustrace) | |
Narození | 26. března 1930 New York City |
Úmrtí | 17. ledna 2001 (ve věku 70 let) Minnesota, U.S. |
Příčina úmrtí | rakovina prostaty |
Místo pohřbení | Protestantský hřbitov, Řím |
Povolání | Básník, spisovatel |
Literární hnutí | Beat generation Postmoderna |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Gregory Nunzio Corso (26. března 1930, Greenwich Village, New York City – 17. ledna 2001, Robbinsdale, Minnesota), byl americký básník, nejmladší z hlavních představitelů tzv. Beat generation (Ginsberg, Kerouac, Burroughs, Gregory Corso).
Jeho tvorba je známa hlavně několika dlouhými a údernými básněmi (Moc, Bombo, Manželství, Armáda, Policie, Vlasy, Smrt, Klaun, Přítel).
Narodil se v New Yorku, kde i vyrostl – lze ho považovat za dítě ulice. V roce 1931 se jeho rodiče rozvedli a jednoletého Gregoryho opustili. Corso se dostal do péče náhradní matky, prošel řadou sirotčinců a část svého dětství prožil v bezdomoví. Roku 1941 se dostal zpět k otci, ale po několika měsících opět utekl na ulici.
Ve dvanácti letech byl roku 1942 pro krádeže několik měsíců vězněn v legendární newyorské Kobce. Podruhé se za mříže dostal jako sedmnáctiletý v roce 1947, kdy byl za loupežné přepadení odsouzen ke třem letům v Clintonském vězení. Léta strávená v kriminále věnoval literatuře, četl hlavně anglické romantiky a řeckou klasiku. Svou druhou sbírku Benzín věnoval „andělům z Clintonského vězení, kteří mi ze všech těch cel kolem podávali knihy osvícení“. Po propuštění v roce 1950 se jako sečtělý začínající básník seznámil s Allenem Ginsbergem a roku 1956 s ním odešel do San Franciska, kde se oba připojili ke vzkvétajícímu básnickému hnutí. Uspořádali spolu množství veřejných čtení a potom společně odjeli do Mexika. Po návratu z Mexika se vydal procestovat Evropu.
Prošel několikaletou závislostí na heroinu, později se oženil a měl dvě děti. Zemřel v Minnesotě a byl pochován vedle Keatse a Shellyho na Protestantském hřbitově v Římě. Na hrobě má vyrytou svou báseň:
Jeho poezie je ovlivněna antikou a především renesancí. Pro jeho tvorbu je charakteristická ojedinělá širokost jazykových prostředků, sahající přes sofistikovaně nadnesené pojmy, impresionistické zenové elipsy, přes uhrančivá vyvolávání, směrem k básnickým klišé, k juxtapozičním metaforám a nakonec až k dadaisticky bezprostřednímu pojmenování.
Stejně přirozeně a humorně, jako mezi jednotlivými verši, zvládá brouzdat i v rozmanité tematičnosti svých básní, vždy tak, aby udržel svěžest myšlenky spolu s oproštěnou kadencí jejího zpracování. Většina jeho básní začíná obvyklými situacemi, jejichž popis básník posléze záměrně strhne proudem své zkušenosti a fantazie, z nichž vytěží vlastní originalitu.
Z jeho poezie je čitelná vnitřní spřízněnost s tezemi P. B. Shellyho eseje Obrana básnictví, ve které autor zdůrazňuje schopnost skutečného básnického impulsu podnítit zrod původního a osvobozeného uskupení myšlenek, jako výsledek stimulace individuální lidské vůle.
Mezi básníky, jimiž byl inspirován, lze nepochybně zařadit Francoise Villona, Arthura Rimbauda, Williama Blakea a Percy Shellyho.