HMS Agincourt (1913)
 HMS Agincourt | |
| Základní údaje | |
|---|---|
 | |
| Typ | dreadnought |
| Jméno podle | Bitva u Azincourtu |
| Objednána | 1911 |
| Zahájení stavby | září 1911 |
| Spuštěna na vodu | 22. ledna 1913 |
| Uvedena do služby | 7. srpna 1914 |
| Osud | vyřazena 1922 |
| Cena | 2 900 000 £[1] |
| Předchůdce | HMS Erin |
| Následovník | třída Queen Elizabeth |
| Takticko-technická data | |
| Výtlak | 27 500 t (standardní) 30 250 t (plný) |
| Délka | 204,7 m |
| Šířka | 27,1 m |
| Ponor | 8,2 m |
| Pohon | 4 turbíny, 22 kotlů 34 000 hp |
| Palivo | uhlí, mazut |
| Rychlost | 22 uzlů |
| Dosah | 8000 nám. mil |
| Posádka | 1115 |
| Pancíř | 76mm paluba 305mm velitelská věž 229mm boky 305mm věže |
| Výzbroj | 14× 305mm kanón (7×2) 20× 152mm kanón (20×1) 12× 76mm kanón (12×1) 3× 533mm torpédomet (3×1) |
HMS Agincourt byla britská bitevní loď z období první světové války. Objednána byla brazilským námořnictvem, rozestavěné plavidlo později zakoupilo Osmanské námořnictvo, ale po vypuknutí války byla loď nakonec převzata britským královským námořnictvem. To ji za války bojově nasadilo. Po válce byla vyřazena a roku 1922 prodána k sešrotování.
Bitevní loď Agincourt byla se čtrnácti 305mm kanóny nejsilněji vyzbrojenou bitevní lodí své doby. Mezi bitevními plavidly kategorie dreadnought navíc drží primát v počtu dělových věží, kterých měla celkem sedm. Všechny ostatní dreadnoughty jich nesly maximálně šest.[2] Nesla sedm dělových věží, které proto nebyly jako obvykle nazývány počátečními písmeny abecedy, nýbrž podle dnů v týdnu.[1]
Všechny věže navíc byly umístěny v ose plavidla, což si vyžádalo použití velmi dlouhého trupu. Agincourt proto byla nejdelší britskou bitevní lodí nasazenou v první světové válce.[1]
Stavba
[editovat | editovat zdroj]
Brazílie objednala stavbu bitevní lodě Rio de Janeiro roku 1911 u britské loděnice Armstrong v Elswicku. Trup byl na vodu spuštěn roku 1913. Země se však dostala do finančních potíží a počátkem roku 1914 rozestavěné plavidlo prodala Osmanské říši. Bitevní loď byla dokončena v loděnici v Devonportu jako Sultan Osman I. V atmosféře rostoucího mezinárodního napětí ale bylo její předání Osmanskému námořnictvu pozdrženo. Nakonec byla loď zrekvírována Brity pro posílení britského královského námořnictva a do operační služby vstoupila 7. srpna 1914 pod názvem Agincourt.[3]
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]
Hlavní výzbroj lodi byla velmi silná, její slabinou však byla slabší pancéřová ochrana.[1] Tvořilo ji čtrnáct 305mm kanónů Mk XIII umístěných ve dvoudělových věžích. Sekundární výzbroj představovalo dvacet 152mm kanónů BL Mk XIII. Lehkou výzbrojí bylo deset 76mm kanónů QF Mk I a dva 76mm protiletadlové kanóny QF MkI HA. Loď rovněž nesla tři 533mm torpédomety. Pohonný systém tvořily čtyři turbíny Parsons a 22 kotlů Babcock & Wilcox. Lodní šrouby byly čtyři. Nejvyšší rychlost dosahovala 22 uzlů.[2]
Operační služba
[editovat | editovat zdroj]Agincourt byl zařazen do stavu 4. eskadry bitevních lodí, operující v rámci Velkého loďstva. Roku 1915 byl převeden k 1. eskadře bitevních lodí. V roce 1916 Agincourt bojoval v bitvě u Jutska. Během střetnutí vystřelil 144 nábojů ráže 305mm a neutrpěl žádné poškození. Na konci války byl součástí 2. eskadry bitevních lodí. Roku 1922 byl prodán k sešrotování.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e Agincourt Class Dreadnought Battleship [online]. Worldwar1.co.uk, 1998-2013 [cit. 2013-02-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b GOGIN, Ivan. AGINCOURT battleship [online]. Navypedia.org, 2008-09 [cit. 2013-02-22]. Dostupné v archivu. (anglicky)
- ↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-84-2. S. 41.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu HMS Agincourt na Wikimedia Commons
