Haruo Remeliik

Haruo Remeliik
1. prezident Palau
Ve funkci:
2. března 1981 – 30. června 1985
ViceprezidentAlfonso Oiterong
Předchůdcenikdo, funkce vytvořena
NástupceThomas Remengesau starší (prozatímní)
Narození1. června 1933
Peleliu
Úmrtí30. června 1985 (ve věku 52 let)
Koror
Příčina úmrtívražda s rozmyslem
Alma materHavajská univerzita
Profesepolitik a státní úředník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Haruo Ignacio Remeliik (1. června 1933, Peleliu, Mandátní území Tichomořské ostrovy – 30. června 1985, Koror (stát), Palau) byl palauský politik s japonskými kořeny. Dne 2. března 1981 se stal prvním prezidentem Palau. Během svého funkčního období se zdráhal přijmout politiku prosazovanou Spojenými státy americkými. Prosazoval také úplnou denuklearizaci své země.[1] Prezidentskou funkci zastával až do své smrti dne 30. června 1985. Po jeho smrti se prozatímním prezidentem stal Thomas Remengesau starší. Pohřben byl v Kloulklubedu na Peleliu.[2]

Funkce prezidenta

[editovat | editovat zdroj]

Po referendu o schválení palauské ústavy, která ze země udělal prezidentskou republiku pouze ve volném spojení s USA, proběhly v Palau v roce 1980 první prezidentské volby.[3] Remeliik se ziskem 31 % hlasů volby těsně vyhrál a stal se tak prvním prezidentem Palau. Prezidentskou přísahu složil 2. března 1981. Jeho viceprezidentem se stal Alfonso Oiterong.[4]

Přestože založil svou kampaň na odmítání volného spojení s USA a důraz kladl na palauský nacionalismus, po svém vítězství rychle ke smlouvě s Američany přistoupil. Odmítl však přítomnost jaderných zbraní v zemi a také prosazoval větší autonomii Palau. Dne 13. ledna 1983 bylo těsně schváleno nové referendum o změně některých ustanovení dohody o volném přidružení k USA, zejména v otázce přítomnosti jaderných zbraní v zemi. Před referendem Remeliik vyzval voliče, aby se v hlasování vyslovili pro.[5] Nejen během Remeliikova funkčního období, ale i po celé desetiletí se opakovala referenda o otázkách úplného osamostatnění země a snahách Palau stát se členem OSN. Tato referenda však byla zamítnuta kvůli ústavnímu ustanovení, podle kterého bylo k jejich přijetí potřeba souhlasu 75 % voličů. Referendum bylo schváleno až v roce 1992, kdy byla tato podmínka zrušena.

V roce 1984 Remeliikova vláda uzavřela dohodu s britskou společností o vybudování elektrárny. Palauská vláda se zavázala, že bude mít dostatek financí na pokrytí této zakázky. Úspěch stavby vynesl Remeliikovi širokou volební podporu a umožnil jeho znovuzvolení do funkce prezidenta v roce 1984. Skandál nastal, když se při první platbě za elektrárnu ukázalo, že palauská banka je v bankrotu a palauská vláda nemá dostatek financí na zaplacení britské společnosti. Remeliik nejdříve tuto situaci odmítl komentovat, ale nakonec souhlasil s rozhovorem naplánovaným na 1. července 1985. K tomuto rozhovoru však již nedošlo, neboť byl o den dříve zastřelen.[6]

Remeliik byl zastřelen na příjezdové cestě svého domu neznámým pachatelem.[7] O šest měsíců později byli za vraždu zatčeni dva muži, kteří však byli později propuštěni.[8][9] V březnu 2000 se bývalý prezidentský kandidát a usvědčený zločinec John O. Ngiraked přihlásil k odpovědnosti za spiknutí za účelem zabití Remeliika.[10]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Haruo Remeliik na anglické Wikipedii a Haruo Remeliik na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ The Nuclear History of Micronesia and the Pacific, by Richard N. Salvador, Republic of Belau, August 1999. web.archive.org [online]. 2013-12-26 [cit. 2021-02-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-26. 
  2. ↑ CROCOMBE, R. G. Asia in the Pacific Islands : replacing the West. Suva, Fiji: IPS Publications, University of the South Pacific, 2007. 623 s. Dostupné online. ISBN 982-02-0388-0, ISBN 978-982-02-0388-4. OCLC 213886360 S. 103 a 112. 
  3. ↑ EUR. The Far East and Australasia 2003. [s.l.]: Psychology Press, 2003. 1722 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85743-133-9. S. 1061. (anglicky) 
  4. ↑ Elections in Asia and the Pacific : a data handbook. Oxford: Oxford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-19-924958-X, ISBN 978-0-19-924958-9. OCLC 48585734 S. 752. 
  5. ↑ AP. VOTE PUTS THE FUTURE OF PACIFIC ISLES IN DOUBT (Published 1983). The New York Times. 1983-02-13. Dostupné online [cit. 2021-02-12]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  6. ↑ CORRY, John. '20/20' EXAMINES TORUBLE IN PALAU (Published 1987). The New York Times. 1987-07-02. Dostupné online [cit. 2021-02-12]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  7. ↑ AP. AROUND THE WORLD; No Arrests in Slaying Of Pacific Island Leader (Published 1985). The New York Times. 1985-07-01. Dostupné online [cit. 2021-02-12]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  8. ↑ SHENON, Philip; TIMES, Special To the New York. CONVICTIONS REVERSED IN ISLAND SLAYING (Published 1987). The New York Times. 1987-07-21. Dostupné online [cit. 2021-02-12]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  9. ↑ LEIBOWITZ, Arnold H. Embattled Island: Palau's Struggle for Independence. [s.l.]: Greenwood Publishing Group 262 s. Dostupné online. ISBN 978-0-275-95390-4. (anglicky) 
  10. ↑ SHUSTER, Donald R. Roman Tmetuchl : a Palauan visionary. Koror, Palau: Roman Tmetuchl Family Trust x, 288 pages s. Dostupné online. ISBN 982-9064-01-8, ISBN 978-982-9064-01-1. OCLC 51787233