Heinrich Schliemann

Heinrich Schliemann
Rodné jménoJohan Ludwig Heinrich Julius Schliemann
Narození6. ledna 1822
Neubukow
Úmrtí26. prosince 1890 (ve věku 68 let)
Neapol
Příčina úmrtíbakteriální meningitida
Místo pohřbeníPrvní athénský hřbitov
BydlištěRuské impérium (1846–1869)
Athény
Petrohrad
Iliou Melathron
Alma materPařížská univerzita (1866–1868)
Rostocká univerzita
Povoláníbyznysmen, historik umění, archeolog, polyglot, obchodník, cestovatel, podnikatel a spisovatel
Oceněníčestný občan Berlína (1881)
Královská zlatá medaile (1885)
ChoťSophia Schliemannová
DětiAgamemnon Schliemann
Andromache Schliemannová
Nadeschda Schliemannová
RodičeLuise Therese Sophie Schliemann
PříbuzníVadim Nikolajevič Andrusov (vnuk)
Dimitrij Andrusov (vnuk)
Alexandros Melas (vnuk)
Adolph Schliemann (bratranec)
PodpisHeinrich Schliemann – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Heinrich Schliemann, celým jménem Johann Ludwig Heinrich Julius Schliemann (6. ledna 1822, Neubukow – 26. prosince 1890, Neapol), byl německý podnikatel, obchodník a amatérský archeolog. Pátral na severozápadě Malé Asie a podle popisů krajiny v Homérově eposu Ilias (Iliada) nalezl legendární město Trója a později i Mykény. Při exkavaci Tróji zničil nebo významně poškodil několik jejích vrstev a historické artefakty v nich uložené, včetně vrstvy, která je dnes považovaná za skutečnou Homérovu Tróju.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství

[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec, chudý evangelický pastor, v něm vymyšlenými příběhy probudil víru v reálný základ vyprávění a popisů v Homérových eposech a také touhu jednou nalézt bájnou Tróju.[1] Po smrti Heinrichovy matky (zemřela po porodu devátého dítěte) ho již vychovával jen on, ale začal pít, a tak celá početná rodina žila v chudobě. Otec poslal syna ke svému bratrovi, který byl farářem v Kalkhorstu. [1] Od roku 1833 do roku 1836 chodil Schliemann do základní školy v Neusterlitzu. Do roku 1841 pak pracoval v obchodě se smíšeným zbožím ve městě Fürstenberg. Potom odešel do Hamburku, odkud se chtěl dostat do Ameriky. Loď, která plula do Venezuely, ale ztroskotala a Schliemann se v záchranném člunu dostal na pobřeží Holandska.[1] [2][3]

Úspěšná kariéra obchodníka

[editovat | editovat zdroj]

Pak se stal účetním a úředníkem v amsterdamské společnosti. Věnoval se učení různých jazyků a vytvořil si na to vlastní metodu. Za dva roky se naučil nizozemsky, anglicky, francouzsky, španělsky, portugalsky, italsky a rusky.[2] Když byl roku 1846 firmou přeložen do ruského Petrohradu, založil si zde vlastní velkoobchod.[3] Úspěšně obchodoval po celém světě, roku 1850 na čas podnikal i v Kalifornii, kde obchodně profitoval z kalifornské zlaté horečky. V roce 1852 se vrátil do Petrohradu a oženil se s dcerou bohatého ruského obchodníka Jekatěrinou Lyščinovou. Měli spolu tři děti, Sergeje (1855–1941), Natalii (1859–1869) a Naděždu (1861–1935).[1]

Našel další obchodní příležitosti v průběhu Krymské války. Schliemann se vypracoval ve váženého petrohradského obchodníka, jednoho z nejbohatších lidí ve městě.[2] Byl jmenován soudcem Obchodního soudu a ředitelem Carské státní banky v Petrohradě.[3]

Nová životní etapa (archeologie)

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1856 se naučil řečtinu, aby mohl číst Homéra v originále. Když usoudil, že vydělal dostatek peněz (1858), rozhodl se studovat historii starého Řecka, aby mohl odjet pátrat po bájné a jím tolik obdivované Tróji. Rozhodnutí úspěšného obchodníka nikdo nechápal, ale on na něm trval. Navštívil řadu míst v Evropě i mimo Evropu (Paříž, Japonsko, Čína, Skandinávie, Sýrie…). V roce 1866 se usadil v Paříži a soustředil se na studium archeologie, historie, egyptské filologie.[2] [3] V roce 1868 vyjel na studijní cestu do Řecka, odkud pokračoval do Turecka. V severozápadní části Malé Asie (Troas) se dozvěděl o hypotéze, která legendární město Tróju lokalizovala na pahorek Hissarlik.[1]

Po návratu do Paříže napsal knihu Ithaka, Peloponés a Trója, kterou v roce 1869 předložil univerzitě v Rostocku ve francouzské verzi spolu se svou publikací La Chine. Získal doktorský titul na filozofické fakultě.[1] Ve stejném roce následovala cesta do Petrohradu a Spojených států, kde 29. března obdržel americké občanství a 30. června dosáhl rozvodu svého ruského pravoslavného manželství, které bylo v té době v Evropě nerozlučitelné.

Vrátil se do Řecka, aby se 24. září 1869 oženil se sedmnáctiletou Sofií Engastroménosovou.[3] Usadili se v Athénách a 7. května 1871 se mu narodila dcera Andromaché. V roce 1870 byl Schliemann zvolen členem–korespondentem Řecké filologické společnosti v Konstantinopoli.

Sophia Schliemannová se zlatými šperky nalezenými na Hissarliku

Po vleklých průtazích spojených se získáním povolení zahájil v říjnu roku 1871 oficiální výkopy na kopci Hissarlik. Při hledání homérské Tróji pronikal do stále hlubších vrstev, narazil na zbytky kamenných staveb a v květnu 1873 objevil městskou bránu (v jeho výkladu Skajská brána z Iliady), z níž vede široká ulice k domu, který interpretoval jako Priamův palác. Poblíž nalezl tzv. Priamův poklad s množstvím zlatých a stříbrných šperků, předmětů ze slonoviny, váz a ozdobných řetězů. Odmítl odevzdat Cařihradu polovinu svých nálezů, cennosti tajně vyvezl a v roce 1881 je daroval „německému národu jako dárek do věčného vlastnictví“. Turecké vládě zaplatil pokutu 50 000 franků, aby mohl pokračovat ve vykopávkách.[3][4] Schliemann prohlásil, že Trója je nalezena a jeho úkol splněn, přestože pozdější vědecké výzkumy prokázaly, že jeho závěry byly nesprávné. [1][2] Vrstva, kterou Schliemann pokládal za homérskou Tróju, je nyní datována do období 3 000 až 2 000 př. n. l. což je příliš brzy na to, aby se jednalo o místo trojské války popsané v Illiadě. Němečtí vědci mu nadále upírali vytoužené profesní uznání, mnohými byl považován za diletanta. Jeho bezstarostný a z pozdějšího pohledu nevědecký přístup k prvním vykopávkám v Hissarlıku zpočátku přinesl Schliemannovi mnoho kritiky. Větší ohlas měly jeho nálezy v Londýně.

Na začátku roku 1874 Schliemann odcestoval do Mykén, aby pokračoval ve svém výzkumu po stopách lidí a míst zmíněných v Homérově Iliadě, zejména po Agamemnonově hrobce, o níž se domníval, že se nachází v Mykénách. Při vykopávkách v Mykénách se řídil díly dramatiků Aischyla a Euripida. Pracovala s ním i manželka Sophia. Na konci listopadu 1876 nalezl několik šachtových hrobů se zlatými předměty a cennou pohřební výbavou. Největší a nejpropracovanější byla zlatá posmrtná maska, která se stala známou jako zlatá maska krále Agamemnóna. Během prací nalezl celkem 13 kilogramů zlatých předmětů.[2] Ty byly řeckými úřady uloženy ve Státní bance v Aténách a nyní jsou k vidění v Národním archeologickém muzeu.

Koncem roku 1877 Schliemann přivezl Priamův poklad do Londýna, kde byl po dobu tří let vystaven v Kensingtonském muzeu. Poté vzrostl i vědecký a veřejný zájem o Schliemannovo dílo v Německu. Nechal si postavit v Athénách neoklasicistní obytný palác Iliou Melathron. V březnu 1878 se mu narodil syn Agamemnón.

Schliemannovo mauzoleum v Athénách

V letech 1878–1879 vedl Schliemann nové vykopávky v Tróji, s podporou mecenáše Rudolfa Virchowa. Na Hissarlik se vrátil ještě v roce 1882 a 1890. Postupoval již více metodicky a podařilo se rozlišit jednotlivé vrstvy Tróje.[1] [3] V roce 1881 daroval Schliemann prostřednictvím Virchowa svou sbírku nálezů německému národu a stal se čestným občanem Berlína a čestným členem Berlínské společnosti pro antropologii, etnologii a prehistorii.[3] Výsledky svého bádání publikoval pod názvem Ilios a také vydal autobiografii. V roce 1882 byl jmenován externím členem Bavorské akademie věd a humanitních věd. V roce 1883 obdržel čestný doktorát na Oxfordské univerzitě a byl jmenován čestným členem Queen's College.

V roce 1884 prováděl spolu s Wilhelmem Dörpfeldem velmi úspěšné vykopávky v Tírynsu, při nichž odkryli mykénský královský palác s velkým arkádovým nádvořím, oltářem a komnatami s freskami, koupelnou a megaronem. Objev paláce poskytl vědcům hluboké znalosti o rozsahu, rozkvětu a zániku mykénské kultury.[2] [3] V letech 1886–1888 pobýval v Egyptě, kde se zotavoval na své jachtě na Nilu a pátral po hrobce Alexandra Velikého.

Schliemann zemřel 26. prosince 1890 v Neapoli na následky komplikací po operaci ucha v německém Halle, odkud cestoval za rodinou do Athén na vánoční svátky. Jeho tělo bylo převezeno přáteli do Athén a pohřbeno ve velkolepém neoklasicistním mauzoleu navrženém Ernstem Zillerem na Prvním hřbitově v Aténách.

Svými četnými publikacemi rozhodujícím způsobem podpořil zájem veřejnosti o seriózní archeologické výzkumy. Jeho zprávy o spojení mezi Tírynsem, Mykénami a Krétou přitáhly pozornost historiků k těmto místům. V odborných kruzích je proto Schliemann právem označován za "otce mykénské archeologie".

Dílo (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
Titulní list 1. vydání spisu Trojské starožitnosti (1874)
  • La Chine et le Japon au temps présent. Librairie centrale, Paříž 1867
  • Cesta Čínou a Japonskem v roce 1865. Překlad do němčiny, Kostnice 1984.
  • Ithaka, Peloponés a Trója. Archäologische Forschungen, Giesecke & Devrient, Leipzig 1869
  • Trojské starožitnosti. Zpráva o vykopávkách v Tróji. F.A. Brockhaus, Lipsko 1874
  • Mykény. Zpráva o mých výzkumech a objevech v Mykénách a Tírynsu. F.A. Brockhaus, Leipzig 1878
  • Město a země Trójanů. Výzkumy a objevy v Troadě a speciální na staveništi v Tróji. F.A. Brockhaus, Leipzig 1881
  • Orchomenos. Zpráva o mých vykopávkách v Boiótských Orchomenech. F.A. Brockhaus, Leipzig 1881
  • Cesta v Troadě. Lipsko 1881
  • Trója. Lipsko 1883.
  • Tíryns. Lipsko 1886

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]
  • Byl velmi nadaný na jazyky a měl vynikající paměť: Dorozuměl se až ve 13 jazycích (anglicky, nizozemsky, francouzsky, španělsky, italsky, portugalsky, rusky, starou a moderní řečtinou...). Učil se jich 25 během celého života a talent vždy zapíral. Na učení si vytvořil vlastní metodu, díky které se zvládl naučit jazyk za 6 týdnů. (Během svých studií ruštiny dostal Schliemann dvakrát výpověď z bytu pro rušení sousedů řečmi, jimž nikdo nerozumí.)
  • Své deníky na cestách psal různými jazyky, vždy podle jazyka země, kde se zrovna nacházel.
  • Nejspíš byl dítětem štěstěny: Když u holandských břehů ztroskotala loď, jedině jeho zavazadlo doplavalo téměř neporušené na pláž; jindy požár zničil celé dřevěné město krom pár domů kamenného hotelu, kde Schliemann nocoval.
  • Když jel do Ameriky pátrat po nezvěstném bratrovi a dozvěděl se, že je již mrtev, nedalo mu to a přítomnosti na kontinentu využil k návštěvě amerického prezidenta ve Washingtonu.
  • Oženil se s krásou neoplývající Kateřinou Petrovnou Lyšinovou, ale neúspěch v osobním životě kompenzoval úspěchy v obchodě. Jeho poslední manželkou však byla naopak velmi krásná, vzdělaná a inteligentní Řekyně Sophia, která se zúčastnila i jeho vykopávek nejen v Tróji
  • Měl talent a možná jistou chladnokrevnou schopnost využít ku svému prospěchu všechno, co se namanulo. Například při požáru nakoupil suroviny, po kterých byla druhý den maximální poptávka.
  • Zajímavá je také otázka jeho státní příslušnosti, neboť byl poddaným ruského cara, tedy občanem carského Ruska, a zároveň byl i právoplatným občanem Spojených států amerických a ke všemu i Němec.
  • Priamův poklad byl uložen v Berlíně v Prehistorickém muzeu. Během druhé světové války byl převezen do Pruské státní banky, odkud putoval do protileteckého krytu v berlínské ZOO. Nakonec byl odevzdán sovětským vojenským úřadům a dlouhá léta se předpokládalo, že se ztratil. V devadesátých letech 20. století bylo oficiálně oznámeno, že se nachází v Moskvě a v roce 1996 byl vystaven v Puškinově muzeu. Vyskytly se však pochybnosti o pravosti těchto exponátů. [5] Další část sbírky, sestávající z keramických předmětů, byla byla ukryta na několika místech a během bombardování bylo téměř vše zničeno. Podařilo se zachránit jen část předmětů ze zámku Lebus. [3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Heinrich Schliemann na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h ZANGER, Eberhard. Nový boj o Troju. Praha: Brána, 1995. Dostupné online. ISBN 80-85946-17-3. S. 66–84. 
  2. ↑ a b c d e f g HRON, Jan. Přemožitelé času sv. 3. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Nakladatelství MON, 1987. Kapitola Heinrich Schliemann, s. 187–190. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j CERAM, C.W. Oživená minulost. Praha: Orbis, 1972. S. 46–48. 
  4. ↑ Heinrich Schliemann uvěřil legendě a objevil Tróju.. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. 
  5. ↑ Schliemann a „Poklad kráľa Priama“. Military Review [online]. Matthew Elmers, 2024 [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. (slovensky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]