Heliodor Píka

arm. gen. i. m. Heliodor Píka
Narození3. července 1897
Štítina u Opavy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí21. června 1949 (ve věku 51 let)
Plzeň, Věznice Bory
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníĎáblický hřbitov
NárodnostČeši
DětiMilan Píka
Vojenská kariéra
Hodnostdivizní generál
(armádní generál in memoriam)
Doba služby1915–1948
SloužilČeskoslovensko
SložkaČeskoslovenské legie, Československá armáda
JednotkaPěší pluk č. 15 v Opavě
1. čs. střelecký pluk
21. čs. střelecký pluk francouzských legií
21. pěchotní pluk v Kladně
1. československý armádní sbor
VálkyPrvní světová válka, Ruská občanská válka, Druhá světová válka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Generál (armádní generál i. m.) Heliodor Prokop Píka (3. července 1897 Štítina[1] – 21. června 1949 Plzeň) byl československý voják a legionář,[2] významný představitel zahraničního československého protinacistického odboje a po únorovém převratu oběť komunistického režimu.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Do konce první světové války

[editovat | editovat zdroj]

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnáziu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde v řadách 15. zeměbraneckého pluku byl pak 28. července 1916 ve Volyňské oblasti v Berestečku[2] zajat ruskými jednotkami. Již za tři měsíce poté se přihlásil v Bobrujsku do Československých legií.[3] Do legií, tehdy Československé střelecké brigády a jejího záložního praporu byl zařazen 21. července 1917 v hodnosti vojína.

V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka s částí legií přesunul lodí z Vladivostoku na západní frontu – přes Anglii do Francie, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Byl zařazen jako vojín k 33. střeleckému pluku. Vzhledem ke své lékárenské praxi byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií, později vykonával funkci nejprve četaře a později poručíka obrany proti plynům. S plukem prodělal těžké boje na alsaské frontě (jaro 1918), v Champagni, na Aisně, u Terronu i jinde. Byl několikrát vyznamenán; obdivován byl za obětavou lékařskou službu v prvních liniích.

První republika

[editovat | editovat zdroj]
Heliodor Píka během návštěvy Jáchymova v létě 1936

9. ledna 1919 se vrátil do vznikajícího Československa jako poručík, vzápětí byl v květnu nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii École spéciale militaire v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920[4] a stal se učitelem na Vojenské akademii v Hranicích.

30. prosince 1922[5] se oženil s Marií Sehnalovou a o sedm měsíců později se jim narodil syn Milan.

Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926–28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži. V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany. 1. ledna 1938 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu, se služebním pořadím k 30. září 1937.[6]

Druhá světová válka

[editovat | editovat zdroj]
Heliodor Píka předává bojovou zástavu 2. čsl. paradesantní brigádě v SSSR, 22. dubna 1944.

V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii[2] do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu.

V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký.

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých dobrovolníků, obzvláště těch, kteří dleli v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva (na jehož osvobození měla důležitý podíl) a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V prosinci 1943 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.[6]

V srpnu 1944 obsadil Wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítl. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině; v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat.

Poválečné působení a poprava

[editovat | editovat zdroj]
Symbolický hrob Heliodora Píky
na Ďáblickém hřbitově v Praze

V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl povýšen na divizního generála (4. srpna 1945, s pořadím k 1. květnu 1944)[6] a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.

Jako člen československé delegace se zúčastnil dojednávání mírových smluv s evropskými státy Osy během konference v Paříži.[6]

Po únorovém převratu byl 1. března 1948 odeslán na zdravotní dovolenou a 5. května byl zatčen ve vojenské nemocnici, kde se zotavoval po operaci žlučníku. Dne 1. června 1948 byl přeložen do výslužby. Byl nepravdivě obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti.[6][7] Vyslýchán byl mimo jiné i v tzv. „Domečku“.[6] Dne 29. ledna 1949 pak byl ve vykonstruovaném soudním procesu[8] Státním soudem[7] odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Udělení milosti ministr národní obrany Ludvík Svoboda nenavrhl.[8] Mimo rodiny a obhájce proti rozsudku protestovali pouze představitelé MNV ve Štítině a bývalý náčelník francouzské vojenské mise v ČSR Louis Faucher.[7]

Stručná zpráva z Rudého práva informující o vykonání rozsudku

Tělo generála se po pitvě „ztratilo“ nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno.[9] Podle svědectví jeho syna Milana Píky ve filmovém dokumentu Křišťálový fantom z roku 2018 (13. 4. 2023 – je dostupný v iVysílání České televize) bylo jeho tělo uschováno v anatomickém ústavu (asi v Praze?) v boxu pro uchovávání mrtvých a místo jeho mrtvého těla (jeho syn M. Píka v dokumentu neuvádí, kdy přesně bylo pochováno, případně zpopelněno) bylo pohřbeno nějaké jiné mrtvé tělo, a to pod jménem jeho otce gen. H. Píky. Autoři filmu ani M. Píka to v dokumentu blíže nevysvětlují.

Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Milan Píka byl odsouzen v procesu, který začal 16. února 1949. Rehabilitován byl teprve v roce 2019.[10]

Rehabilitace

[editovat | editovat zdroj]
Parčík Heliodora Píky v České Lípě

V roce 1968 byl (prý s údajnou pomocí prezidenta L. Svobody) proces s H. Píkou obnoven a vojenský soud v Příbrami konstatoval jeho nevinu a zrušil odsuzující rozsudek, k plné rehabilitaci však došlo až po roce 1989.[6] Socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy, jeho jméno bylo až do konce r. 1989 komunisty tabuizováno a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České televize Proč vás zavraždili, generále? a bylo o něm napsáno několik knih.

Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině před jeho domem. Po Píkovi je pojmenován i 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády České republiky v Opavě, náměstí v Plzni-Slovanech, ulice v Praze 6 – Dejvicích a také v Brně, Kroměříži, Liberci, Olomouci, Ostravě a v Kladně.

V roce 2001 byl Karel Vaš, poslední ještě žijící aktér justiční vraždy generála Píky, obžalován z trestného činu vraždy, a nejprve odsouzen k sedmi letům odnětí svobody, ale roku 2002 byl rozsudek nad ním zrušen a trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.[11] Karel Vaš zemřel 8. prosince 2012 nepotrestán a za jeho zločiny (včetně justiční vraždy gen. H. Píky) se veřejně omluvila pouze jeho dcera Galina Vašová, která se narodila až po „popravě“ (= zavraždění) gen. H. Píky a se zločiny svého otce neměla nic společného.

Pamětní deska v Dejvicích na budově GŠ

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska na budově GŠ v Praze-Dejvicích

Na budově Generálního štábu armády České republiky na Vítězném náměstí 5/1500 v Praze 6 – Dejvicích (na levé straně hlavního vstupu do budovy) jsou dvě bronzové pamětní desky. Horní je věnována Heliodoru Píkovi. Obsahuje následující text: „PAMÁTCE VYNIKAJÍCÍHO VOJÁKA, DIPLOMATA A VLASTENCE, DIVIZNÍHO GENERÁLA HELIODORA PÍKY NEZÁKONNĚ POPRAVENÉHO 21. 6. 1949“. Pod textem je reliéf ostnatého drátu s lipovými listy. Tato deska byla slavnostně odhalena 28. října 1991. Pod touto deskou se nachází druhá. Ta byla připojena 28. října 1998 a je věnována vojákům z povolání, kteří se stali oběťmi komunistické zvůle. V horní části začíná druhá pamětní deska textem: „V TOMTO KRUTÉM OSUDU BYL NÁSLEDOVÁN DALŠÍMI ČESKÝMI VOJÁKY Z POVOLÁNÍ“, pak následuje výčet jmen včetně vojenských hodností a dne úmrtí. Text druhé desky je zakončen větou: „ČEST JEJICH PAMÁTCE I PAMÁTCE VŠECH DALŠÍCH PŘÍSLUŠNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY, KTEŘÍ SE STALI OBĚTÍ KOMUNISTICKÉ ZVŮLE.“ [12][13][14]

Vyznamenání[15]

[editovat | editovat zdroj]

Československo/Česko

[editovat | editovat zdroj]


Francie

[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy americké

[editovat | editovat zdroj]
  • Čestná legie, komander

Sovětský svaz

[editovat | editovat zdroj]

Velká Británie

[editovat | editovat zdroj]

Království Jugoslávie

[editovat | editovat zdroj]

Socialistická federativní republika Jugoslávie

[editovat | editovat zdroj]
  • Řád partyzánské hvězdy,[21] I. třídy
  • Řád za chrabrost[22]

Rumunsko

[editovat | editovat zdroj]
  • Řád rumunské hvězdy,[23] I. třída – velkokříž s meči
  • Řád rumunské hvězdy, III. třída – komander s meči
  • ] Řád rumunské hvězdy Řád rumunské hvězdy, V. třída – rytíř
  • Řád rumunské koruny Řád rumunské koruny, I. třída – velkokříž s meči
  • Řád rumunské koruny Řád rumunské koruny, II. třída – velkodůstojník s meči
  • Řád rumunské koruny Řád rumunské koruny, III. třída – komander
  • Kříž královny Marie [24]
  • Medaile Pelech (k 50. výročí postavení zámku, 1883–1933)

Řecko

[editovat | editovat zdroj]
  • Pamětní kříž světové války 1916-1917 Pamětní kříž světové války 1916–1917[25]

Slovensko

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b c Heliodor Píka v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)
  3. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3
  4. ↑ BOŸ, Jean. Historique de la 104e promotion (1919-20), promotion des Croix de Guerre [PDF online]. Guer: École spéciale militaire de Saint-Cyr, 2010-09-16 [cit. 2016-01-18]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. ↑ Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2024-06-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g BÍLEK, Jiří. PÍKA Heliodor. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. ISBN 80-7278-233-9. S. 228. Archivováno 1. 1. 2014 na Wayback Machine.
  7. ↑ a b c PACNER, Karel. Před padesáti lety byl zavražděn generál Píka. iDNES.cz [online]. 1999-06-19 [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b LÁNÍK, Jaroslav. Výročí popravy generála Heliodora Píky [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2016-03-17]. Dostupné online. 
  9. ↑ http://www.svet.czsk.net/clanky/cr/pikapoprava.html
  10. ↑ Soud rehabilitoval syna generála Píky - Novinky. www.novinky.cz [online]. 2019-10-30 [cit. 2024-01-28]. Dostupné online. 
  11. ↑ KUCHYŇOVÁ, Zdeňka. Komunistický prokurátor Karel Vaš, který se zasadil o vynesení trestu smrti nad čs. válečným hrdinou generálem Píkou, odešel od soudu bez trestu [online]. Český rozhlas Radio Praha, 2002-01-16 [cit. 2016-03-17]. Dostupné online. 
  12. ↑ PÍKA Heliodor - Na budově Generálního štábu armády České republiky na Vítězném náměstí 5/1500 v Praze 6-Dejvicích [online]. Praha 6 - Dejvice: Pamětní desky v Praze [cit. 2015-10-10]. Dostupné v archivu. 
  13. ↑ HLAVÁČOVÁ, Veronika. Památku generála Heliodora Píky uctila i jeho rodina. Popraven byl před 66 lety [online]. Praha 6 - Dejvice: Pamětní desky v Praze, 2015-06-19 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. 
  14. ↑ Praha 6 - Pamětní deska popraveným vojákům z povolání v letech 1949–1955 [online]. www.pametnimista.usd.cas.cz [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. 
  15. ↑ Řády a vyznamenání generála Heliodora Píky
  16. ↑ Valka.cz, Diplomový odznak Karla IV
  17. ↑ Valka.cz, Odznak Československého partyzána
  18. ↑ Valka.cz, Pamětní kříž věrnosti
  19. ↑ Valka.cz, Pamětní medaile Čs.obce legionářské
  20. ↑ Valka.cz, Medaile Za vítězství nad Německem ve Velké Vlastenecké válce 1941-1945
  21. ↑ Valka.cz, Řád partyzánské hvězdy
  22. ↑ Valka.cz, Řád za chrabrost
  23. ↑ Valka.cz, Řád rumunské hvězdy
  24. ↑ Valka.cz, Kříž královny Marie
  25. ↑ Valka.cz, Válečný kříž 1916 - 17
  26. ↑ Valka.cz, Pamětní medaile 50. výročí SNP

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BENČÍK, Antonín; RICHTER Karel: Vražda jménem republiky, Tragický osud generála Heliodora Píky, Vydalo nakladatelství: Krutina Jiří, 2014, ISBN 978-80-87493-65-6
  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. sešit. Ostrava : Ostravská univerzita ; Opava : Optys, 1993. 112 s. ISBN 80-85819-05-8. S. 81–82.
  • BENČÍK, Antonín; RICHTER, Karel. Kdo byl generál Píka. 1. vyd. Praha: Doplněk, 1999. 307 s. ISBN 80-85765-81-0. 
  • BENČÍK, Antonín; RICHTER, Karel. Vražda jménem republiky: Tragický osud generála Heliodora Píky. 3. vyd. Praha: Ostrov, 2006. 383 s. ISBN 80-86289-47-8. 
  • JIŘÍK, Karel. Poslední dopis generála Heliodora Píky před popravou – jedné z prvních obětí stalinských represí u nás. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy : časopis pro dějiny, umění, přírodu a dnešek. 1990, roč. 16, čís. 2, s. 4–7. ISSN 1213-3140. 
  • PRECLÍK, Vratislav: Vzpomínka na hrdiny třetího odboje (Heliodor Píka, Milada Horáková), in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, červenec – září 2019, roč. XXVII. čís. 127. ISSN 1210-1648, str. 6–10
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 571. 
  • VÁHALA, Rastislav. Smrt generála. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1992. 189 s. ISBN 80-7023-124-6. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]