Henry Bilson-Legge

Henry Bilson-Legge
Portrét ze sbírek Government Art Collection (1754–1755)
Portrét ze sbírek Government Art Collection (1754–1755)
Ministr financí Spojeného království
Ve funkci:
2. července 1757 – 19. března 1761
PředchůdceWilliam Murray, 1. hrabě z Mansfieldu
NástupceWilliam Barrington, 2. vikomt Barrington
Ve funkci:
16. listopadu 1756 – 13. duben 1757
PředchůdceSir George Lyttelton
NástupceWilliam Murray, 1. hrabě z Mansfieldu
Ve funkci:
6. dubna 1754 – 25. listopadu 1755
PředchůdceSir William Lee
NástupceSir George Lyttelton
Prezident úřadu námořního pokladu
Ve funkci:
3. května 1749 – 4. dubna 1754
PředchůdceGeorge Bubb Doddington
NástupceGeorge Grenville
Státní sekretář pro Irsko
Ve funkci:
1739 – 1741
PředchůdceThomas Townshend
NástupceWilliam Ponsonby, vikomt Duncannon
Stranická příslušnost
ČlenstvíWhigové
Narození29. května 1708
Úmrtí23. srpna 1764 (ve věku 56 let)
ChoťMary Hillová (od 1750)
RodičeWilliam Legge, 1. hrabě Dartmouth a Anne Finchová
DětiHenry Bilson-Legge, 2. baron Stawell
PříbuzníGeorge Legge, Viscount Lewisham[1], Heneage Legge[1], Barbara Leggeová[1] a Edward Legge[1] (sourozenci)
Mary Leggeová[2] (vnučka)
Alma materChrist Church
Profesepolitik
Oceněníčlen Královské společnosti
CommonsHenry Bilson Legge
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Henry Bilson-Legge (Henry Legge, od 1754 Henry Bilson-Legge) (29. května 1708 – 23. srpna 1764) byl britský šlechtic a politik. Od mládí se uplatňoval ve státní správě i v parlamentu. Přes nepřízeň panovníků zastával ve druhé polovině 18. století celkem třikrát funkci britského ministra financí (1754–1755, 1756–1757, 1757–1761).

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Portrét Henryho Legge a jeho patrona premiéra Roberta Walpola

Pocházel ze staré šlechtické rodiny, původně připomínané ve 14. století v měšťanském stavu v Londýně. Narodil se jako mladší syn politika Williama Legge, 1. hraběte z Dartmouthu (1672–1750), po matce Anne (1681–1751) byl potomkem vlivné rodiny Finchů, byl vnukem 1. hraběte z Aylesfordu.[3] Vystudoval v Oxfordu a kariéru zahájil jako osobní tajemník premiéra Roberta Walpola (1735-1739), v letech 1739-1741 byl státním sekretářem pro Irsko.[pozn. 1][4] Mezitím byl v roce 1740 zvolen do parlamentu a poslancem Dolní sněmovny za stranu whigů byl až do roku 1764. V letech 1741–1742 byl tajemníkem na ministerstvu financí, po pádu Walpolovy vlády zastával méně významnou funkci generálního inspektora královských lesů, parků a honebních revírů (1742–1745). V Pelhamově vládě byl poté lordem admirality (1745–1746) a lordem pokladu (1746–1749). V závěru války o rakouské dědictví byl pověřen zvláštní diplomatickou misí do Berlína (1748). Jeho způsob jednání s pruským králem Fridrichem II. se nesetkal s pochopením u krále Jiřího II., přesto po návratu získal vlivný post prezidenta úřadu námořního pokladu (Navy Treasurer, 1749–1754), v roce 1749 byl zároveň jmenován členem Tajné rady.

Jako ministr financí (Lord kancléř pokladu/Chancellor of the Exchequer) byl povolán do vlády vévody z Newcastle v březnu 1754[5] s podmínkou vyloučeného osobního kontaktu s králem. Z funkce musel odstoupit v listopadu 1755 pro odpor k vyplácení finanční podpory spojeneckým panovníkům malých německých států (Hesensko). O rok později se stal znovu ministrem financí ve vládě 4. vévody z Devonshiru v listopadu 1756 na počátku sedmileté války. Spolu s premiérem odstoupil v dubnu 1757, ale v červenci téhož roku byl opět uveden do úřadu ve druhé vládě vévody z Newcastle. Tentokrát zastával post ministra financí čtyři roky až do března 1761, znovu se ale dostal do sporu s králem Jiřím II. kvůli úsporným opatřením a daňovým úpravám během sedmileté války. Kvůli tomu také nezískal peerský titul navrhovaný premiérem. Po smrti Jiřího II. byl odvolán vlivem hraběte z Bute, favorita nového krále Jiřího III. a pozdějšího premiéra. Do své smrti zůstal Henry Bilson-Legge aktivním účastníkem debat v parlamentu.

Rodina

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Mapledurham House (Hampshire), dědictví a sídlo do roku 1754

Díky příbuzenským vztahům ze 17. století měl blízké vazby na rodinu Bilsonů a v roce 1754 se stal přímým dědicem Thomase Bilsona. Na základě dědictví přijal téhož roku příjmení Bilson-Legge. Převzal statky v hrabství Hampshire se zámkem Mapledurham House, který se stal jeho hlavním sídlem.

V roce 1750 se oženil s Mary Stawell (1726–1780), jedinou dcerou a dědičkou Edwarda Stawella, 4. barona Stawella (1685–1755). V roce 1760 získala britský titul baronky ze Stawellu určený pro syna Henryho (1757–1820). Mary se po ovdovění znovu provdala v roce 1768 za vlivného politika 1. markýze z Downshire (1718–1793).

Jeho nejstarší bratr George Legge, vikomt Lewisham (1704–1732), byl dědicem hraběcího titulu z Dartmouthu, poslancem Dolní sněmovny, ale zemřel předčasně na neštovice. Jeho dědicem byl syn William Legge, 2. hrabě z Dartmouthu (1731–1801), který v několika vládách zastával funkce ministra obchodu nebo ministra kolonií. Henryho mladší bratr Edward Legge (1710–1747) sloužil u královského námořnictva a dosáhl hodnosti kapitána, krátce před smrtí byl též poslancem Dolní sněmovny.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Tehdejší vztah britské politické elity k Irsku lze signifikantně dokumentovat tím, že premiér R. Walpole přislíbil Leggemu, že ve funkci ministra pro Irsko nebude muset vůbec odjet z Londýna. Na postu irského sekretáře jej předcházeli synové tehdy předních státníků, premiérův syn Edward Walpole a Thomas Townshend, syn bývalého ministra zahraničí lorda Townshenda. Legge zůstal ve funkci necelé dva roky a v červnu 1741 byl nahrazen vikomtem Duncannonem. Ten pocházel z rodu Ponsonbyů, jehož členové díky příbuzenským vazbám na irského místokrále 3. vévodu z Devonshiru dosáhli výrazného vzestupu ve šlechtické hierarchii i v politice.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d Kindred Britain.
  2. ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ Rodokmen rodu Legge dostupné online
  4. ↑ KOVÁŘ, Martin: Velká Británie v éře Roberta Walpola. K vývoji britského státu a britské společnosti v první polovině 18. století; Praha, 2004; s. 207, 215 ISBN 80-86642-23-2
  5. ↑ Úřad lorda kancléře pokladu na webu British History Onlinedostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]