Hyperkorektnost

Hyperkorektnost nebo hyperkorektivismus[1] je v jazykovědě používání domněle správných (spisovných) výrazů nebo tvarů ve snaze o stylově vyšší vyjadřování.

Definice

[editovat | editovat zdroj]

Podle definice P. Sgalla[2] hyperkorektní jev splňuje následující kritéria:

  • Je nespisovný, nepatří ani do spisovné (kodifikované) normy, ani do normy standardního běžného hovoru na daném území.
  • Je analogický k výhradně spisovnému (kodifikovanému), popř. stylově vyššímu tvaru nebo spojení konkurujícímu s výrazem v hovoru běžným.
  • Konkuruje jak tvaru danému spisovnou normou, tak tvaru podle normy běžného hovoru.

Příklady

[editovat | editovat zdroj]

Příklady obecně

[editovat | editovat zdroj]
hyperkorektně správně
by jste byste
ty jsi se[pozn. 1] ty ses
jseš jsi
studenými nohami[pozn. 2] studenýma nohama
Kolosští Koloští
narkomané narkomani
několik dír několik děr
oni nejí[pozn. 3] oni nejedí
skáčí skáčou
pane obhájče pane obhájce
přeci[pozn. 4] přece
usl jsem usnul jsem
trojklanný trojklaný
West pocket revue Vest pocket revue

Výše uvedené příklady lze uvést jako typické hyperkorektivismy, ale v mnoha případech není mezi lingvisty shoda, zda je možné daný jev hodnotit jako hyperkorektní. Pojem hyperkorektnost se objevuje od 30. let 20. století, a to nejčastěji v textech poukazujících na „nesprávné“ používání jazyka. Nepanuje rovněž shoda o tom, jaký dopad má hyperkorektní vyjadřování na daný jazyk. Některé prvky se v důsledku častého používání mohou postupně stát součástí spisovné normy[3] [4] – tak se například prosadily původně hyperkorektní tvary brýle, prý, zítra místo dřívějších tvarů brejle, prej, zejtra.[5]

Případ zájmena jej

[editovat | editovat zdroj]

Zájmeno „jej“ se často uvádí jako součást dvojice „jej – z něj“, která má údajně být analogická dvojicím „jich – nich“, „jim – nim“, „jí – ní“, „jemu – němu“ atd.; ovšem na rozdíl od těchto dvojic si podle Sgalla „neodpovídají stylovým zařazením ani svým postavením v základních a periferních vrstvách jazyka“.

V češtině se rovněž vyskytují trojice zájmen „mu – jemu – němu“ a „ho – jeho – něho“. Až do (jak praví Sgall) „Běličova osvobozujícího zásahu“ v roce 1961 však bylo pokládáno za spisovné, aby byl tvar „ho“ používán ve 4. pádě jen pro mužský rod životný, v rodu neživotném a středním se směl uplatňovat jen ve 2. pádě. Situace tedy vypadala takto (tehdy nesprávný tvar kurzívou, pro daný pád a rod správný tvar tučně):

  • Jejich přítel se vrátil, šli ho uvítat (4. pád, m. živ.)
  • Natřela dřez, nedotkni se ho. (2. pád muž. neživ.)
  • Už přijde moje dítě, dočkám se ho. (2. pád stř.)
  • Tady je polštář, podej mi ho. (4. pád m. neživ.)
    • Tady je polštář, podej mi jej.
  • Došlo mléko, kup ho. (4. pád stř.)
    • Došlo mléko, kup je.

Tehdy správné používání (ve skutečnosti však už zastaralé a málo používané, většinou lidí nepociťované jazykovým citem, ale vnucované jako jediné správné a spisovné) bylo poměrně složitě zapamatovatelné. Snaha mluvit spisovně a nahrazovat nespisovné zájmeno „ho“ (které však bylo nespisovné jen v některých případech) spisovným zájmenem „jej“ (které bylo spisovné jen v některých případech) vedla k tomu, že se zájmeno „jej“ začalo hyperkorektně používat i v ostatních případech, tedy i tam, kde jeho používání správné ani spisovné nebylo. Jeho rozšiřování zřejmě napomáhala i analogie se zájmenem „něj“. Od začátku 60. let byly proto nakonec jako dubletní, spisovné a správné uznány všechny výše uvedené možnosti (a navíc i používání „jej“ místo „je“). Podle Sgalla by však „ústup nepatřičné obliby tvaru „jej“ přispěl k čtivosti našeho tisku i k přirozenosti rozhlasových a televizních rozhovorů a řeči hlasatelů“.[6]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Rozložený tvar jsi se je typický pro západní polovinu Čech a lašská nářečí.
  2. ↑ Tvary 7. pádu množného čísla zakončené na -mi (včetně rukami, nohami) jsou typické pro slezská a valašská nářečí.
  3. ↑ Krátké tvary v 3. osobě množného čísla typu (voni) jí, rozumí apod. jsou typické pro jihozápadočeská nářečí.
  4. ↑ Slovník spisovného jazyka českého hodnotí tvar přeci jako výraz obecného jazyka.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jozef Mistrík. Encyklopédia jazykovedy. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1993. ISBN 8021502509. OCLC 29200758 Kapitola hyperkorektivizmus, s. 183. (slovensky) 
  2. ↑ SGALL, Petr. Poznámka k pojmu hyperkorektnost. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český, 2006 [cit. 2020-10-20]. Roč. 89, čís. 1. Dostupné online. ISSN 2571-0893. 
  3. ↑ CHROMÝ, Jan. Tzv. hyperkorektnost a její vztah ke kodifikaci češtiny. Naše řeč [online]. Ústav pro jazyk český, 2007 [cit. 2020-10-20]. Roč. 90, čís. 3. Dostupné online. ISSN 2571-0893. 
  4. ↑ Chromý J. Tzv. hyperkorektnost a její vztah ke kodifikaci češtiny. NŘ 90, 2007(3), s. 123–131.
  5. ↑ Michal Novotný: Prý, Český rozhlas, 13. 1. 2005
  6. ↑ Čeština bez příkras, str. 47–49, Petr Sgall, Jiří Hronek, vydalo H&H, 1992; zdroj platí pro celou sekci

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]