Ikarus Kurir

Ikarus Kurir
Ikarus Kurir
Ikarus Kurir
Určenívíceúčelový letoun
PůvodSocialistická federativní republika Jugoslávie
VýrobceIkarus Zemun
ŠéfkonstruktérBoris Cijan, Miha Mazovic
První let1955
Zařazeno1958
UživatelJugoslávské letectvo
Výroba1956–1961
Vyrobeno kusů166
VariantyKurir DM-6R, Kurir H, Kurir L
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ikarus Kurir (srbsky Икарус Курир) byl jednomotorový hornoplošník navržený v Jugoslávii. Především byl využíván jugoslávskou armádou jako víceúčelový letoun (spojovací, průzkumný, školní, sanitní).[1] V armádním provozu byl v období 1955–1972. Poté byl využíván v civilním letectví.

Vznik a vývoj

[editovat | editovat zdroj]

Letoun byl navržen Borisem Cijanem a Mihou Mazovičem v továrně Ikarus v Zemunu (nyní součást Bělehradu). Jako vzor byl vzat německý letoun Fieseler Fi 156 Storch (Čáp).[2] V Československu byl tento letoun vyráběn pod označením Mráz K-65 Čáp a 19 těchto letounů bylo v roce 1947 dodáno i do Jugoslávie.[3] Prototyp nového letounu Kurir byl zalétán v roce 1955. Sériová výroba byla zahájena v roce 1956.

Letoun byl mj. představen veřejnosti na Podzimním mezinárodním veletrhu v Záhřebu v roce 1957.[4]

Popis letounu

[editovat | editovat zdroj]

Křídlo letounu bylo na rozdíl od Storcha celokovové, skořepinové konstrukce. Mělo velmi účinné, elektricky ovládané vztlakové klapky, které po vysunutí zvětšily nosnou plochu křídla z 24,8 na 28,8 m2. Dvě palivové nádrže byly umístěny v křídle. Kombinace klapek a slotů umožňovala velmi krátký start a přistání. Podvozek byl neobvykle vysoký s dlouhým zdvihem, což bylo typické pro jednomotorové letouny s krátkým startem a přistáním (STOL).

Trup letounu obdélníkového průřezu byl svařen z ocelových trubek a potažen plátnem. Prosklená kabina měla obvykle dvě sedadla v tandemovém uspořádání. Levý bok trupu bylo možné celý odklopit a tak při sanitním využití vznikl prostor pro vložení dvou nosítek. Rovněž bylo možné přidat třetí sedadlo, zadní sedadla pak byla vedle sebe.

Kurir byl původně poháněn šestiválcovým invertním vzduchem chlazeným motorem s reduktorem. Jednalo se u upravený Walter Minor 6, který se v licenci vyráběl v továrně IMR pod označením Walter/IMR Minor J-W-6/III. Reduktorová verze tohoto motoru byla označena jako Walter/DMB DM-6R. Výkon byl z původních 160 k/118 kW snížen na 155 koní (114 kW) a nominální ze 140 k/103 kW na 116 k/85 kW. Dlužno dodat, že verze s reduktorem nemá oporu v původních konstrukcích továrny Walter. Takto modifikovaný motor měl problémy s vibracemi (při některých režimech), které se přenášely na celý letoun.[5] Jugoslávským konstruktérům se tento problém nepodařilo vyřešit, a proto pozdější verze tohoto letounu označená jako Kurir L byla vybavena americkým motorem Lycoming O-435-1.

Mimo sanitní verze byl letoun také vybavován místo kolového podvozku lyžemi a také bylo vyrobeno několik strojů ve verzi Hidro (hydroplán).[1]

Použití

[editovat | editovat zdroj]

Letadlo našlo široké uplatnění jak v armádním letectvu, tak v civilních aplikacích. Byl používán jako spojovací a průzkumný letoun, jako sanitní, i jako školní letadlo pro výcvik pilotů, pro vlečení kluzáků, pro seskoky parašutistů, pro přepravu lidí a materiálů.[6]

Bylo postaveno 166 Kurirů,[2] sloužících jugoslávskému letectvu až do roku 1972. Mnohá letadla byla po ukončení armádní služby převedena pro civilní použití. Většinou se objevila v jugoslávském civilním registru a létala v aeroklubech. Od července 2010 byl jeden Kurir L zaregistrován v USA, jeden ve Slovinsku a jeden v Chorvatsku. V roce 1973 byl letoun Ikarus Kurir použit v jugoslávském válečném filmu Pátá ofenzíva s Richardem Burtonem v hlavní roli. Ikarus Kurir L si "zahrál" roli letounu Luftwaffe Fieseler Fi.152 Storch.[7][8]

V červnu 1972 byl letoun výr. č. 50198 s imatrikulací YU-CAN zničen na pomezí Chorvatska a Bosny-Hercegoviny mezi chorvatským Duvnem (nyní Tomislavgrad) a "bosenským" Sinjem.[9] V roce 1994 potkal stejný osud letoun výr. č. 50167 s imatrikulací YU-CAZ u Lublaně ve Slovinsku.[10]

Varianty

[editovat | editovat zdroj]
  • Kurir DM-6R: standardní výrobní model s motorem DM-6R pro jugoslávské letectvo
  • Kurir H: hydroplánová verze na plovácích.
  • Kurir L: druhá řada s motorem Lycoming O-435-1 o výkonu 180 k/132 kW

Dochované exempláře

[editovat | editovat zdroj]

V muzeích jsou vystaveny tři letouny Kurir. Dva z nich Kurir L (výr. č. 50200, YU-CBD) a Kurir DM-6R (výr. č. 50157, YU-CCB) jsou uloženy v Muzeu letectví (Bělehrad) v Srbsku.[11] Další Kurir DM-6R je v technickém muzeu v německém Sinsheimu (Technik Museum Sinsheim). Ten je ovšem v kamufláži jako původní Fieseler Fi 156 Storch, s "falešnou" imatrikulací PT+TP a je označen jako Cijan (Ikarus) Kurir.[12] Je to však originální Ikarus Kurir s motorem DM-6R výr. č. 50127.[13]

Několik letounů je v aeroklubech např. zrestaurovaný Kurir v Aeroklubu Postojna (YU-DAM, výr. č. 50174) s motorem Walter/DMB DM-6R.[14]

Uživatelé

[editovat | editovat zdroj]
  • JugoslávieJugoslávie Jugoslávie
    • Jugoslávské letectvo a protivzdušná obrana
    • Jugoslávské aerokluby

Specifikace

[editovat | editovat zdroj]

Údaje s motorem DM-6R dle[1][4]

Technické údaje

[editovat | editovat zdroj]
  • Osádka: 1
  • Kapacita: 1–2
  • Rozpětí: 14,9 m
  • Délka: 9,68 m
  • Výška: 2,5 m
  • Nosná plocha: 24,8 m2
  • Hmotnost prázdného letadla: 920 kg
  • Vzletová hmotnost: 1 400 kg
  • Plošné zatížení: 59,3 kg/m2
  • Pohonná jednotka:
    • Walter/DMB DM-6R, šestiválcový řadový motor s reduktorem
  • Vrtule: dvoulistá pevná, později stavitelná vrtule Scintex o průměru 3,1 m

Výkony

[editovat | editovat zdroj]
  • Maximální rychlost: 189 km/h
  • Cestovní rychlost: 160 km/h
  • Přistávací rychlost: 60 km/h
  • Praktický dostup: 3 300 m
  • Dolet: 760 km

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Ikarus Kurir na anglické Wikipedii a Икарус Курир na srbské Wikipedii.

  1. ↑ a b c BRIDGMAN, Leonard (1956). Jane's All the World's Aircraft 1956-57. London: Jane's All the World's Aircraft Publishing Co. Ltd. p. 349.
  2. ↑ a b Kurir [online]. Уголок неба (airwar.ru), 2015 [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  3. ↑ Yugoslavia Air Force (anglicky) [online]. aeroflight.co.uk [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b ŠŤASTNÝ, Lubor. Z letů nad Jugoslávií. Křídla vlasti. 8.1.1958, roč. 1958, čís. 1, s. 2–3. Dostupné online. 
  5. ↑ Walter / DMB DM-6R (anglicky) [online]. Bělehrad: muzejvazduhoplovstva.org.rs [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  6. ↑ -, Dušan. Икарус Курир (srbsky) [online]. vazduhoplovnetradicijesrbije.rs, 2017-01-17 [cit. 2019-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-28. 
  7. ↑ Pátá ofenzíva: Bitva o Sutjesku [online]. POMO Media Group s.r.o. [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  8. ↑ LA CINQUIEME OFFENSIVE Vo. Sutjeska [online]. aeromovies.fr, 2010-07-29 [cit. 2019-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-15. 
  9. ↑ ELCH, Uli. ASN Wikibase Occurrence # 228168 [online]. ASN Aviation Safety Network, 2019-08-13 [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  10. ↑ ELCH, Uli. ASN Wikibase Occurrence # 228170 [online]. ASN Aviation Safety Network, 2019-08-13 [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  11. ↑ Muzej ratnog vazduhoplovstva Beograd [online]. [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  12. ↑ Auto & Technik Museum [online]. rodb.gofreeserve.com, 2012-03-05 [cit. 2019-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-05. 
  13. ↑ Technické muzeum v Sinheimu: jugoslávský letoun, Ikarus Kurir potomek Storcha. [online]. 2019-10-15 [cit. 2019-12-20]. Dostupné online. 
  14. ↑ Aeroklub Postojna Kurir [online]. planepictures.net [cit. 2012-12-20]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • (německy) FRIEBERTSHÄUSER, Kay (2013), Geschichte der Luftfahrt: Flugzeugtypen von 1903 bis heute, tredition, 336 s., ISBN 9783849545895
  • (anglicky) JANIĆ, Čedomir; PETROVIĆ, Ognjan (2011). The Century of Sport Aviation in Serbia. Beograd: Aerokomunikacije. s. 1–16
  • (srbsky) DIMITRIJEVIĆ, Bojan B. : Jugoslavensko ratno zrakoplovstvo 1942–1992 (Jugoslávské letectvo 1942–1992). Beograd : Institut za Savremenu Istoriju, 2009, s. 454, ISBN 9788674031636

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]