Informační válka je označení činnosti, jejímž cílem je získání výhody nebo převahy nad soupeřem v oblasti řízení a využívání komunikačních a informačních kanálů nebo technologií.
V užším pojetí se tento termín nejčastěji používá k označení vojenské operace realizované za účelem výrazného ovlivnění nebo dokonce získání kontroly nad informačními aktivitami protivníka a současně zabránění podobného ovlivnění v případě informačních aktivit vlastních. Podobné operace mohou být součástí vyhlášeného i nevyhlášeného válečného konfliktu a to i v podobě tzv. hybridní války.
Podle Tima Butze z časopisu CounterSpy z roku 1976 metody ilegálního programu FBI s názvem COINTELPRO, který byl v 60. a 70. letech 20. století zaměřený proti hnutím za občanská práva, mírovým aktivistům proti válce ve Vietnamu a dalším skupinám, jež americká vláda považovala za radikální a nebezpečné, sahaly od pomlouvačné kampaně, psychologické a informační války až po mimoprávní násilí. Do programu byly zapojeny i další zpravodajské služby Spojených států amerických a řada významných novinářů. Mezi nejznámější oběti tohoto programu patřili Martin Luther King Jr. nebo Albert Einstein.[1]
Česká zpravodajská služba BIS v roce 2016 obvinila Rusko, že vedlo v roce 2015 v Česku informační válku v souvislosti s ukrajinským a syrským konfliktem.[2]
Mezi roky 2006 a 2009 probíhala v Česku nakonec úspěšná proruská kampaň Ne základnám, která dosáhla zrušení záměru postavit americký radar v Brdech.[3]
V roce 2024 použila IPSO (speciální informační a psychologickou operaci) při zajišťování munice pro válku na Ukrajině. Český prezident oznámil iniciativu, v rámci které různé Západní vlády přispívají na nákup munice, kterou ve světě identifikovali čeští specialisté. Pro zakrytí původu munice byla opakovaně vypuštěna z anonymních vládních zdrojů, která nejprve určila jako zdroj munice Jihoafrickou republiku, den poté Turecko, o něco později Jižní Koreu a o týden později Maroko a Indonésii, vše prostřednictvím renomovaných médií. Oficiálně byli pak označeni ruští spojenci (kromě Severní Koreje), v ruských médiích pak Arménie, Ázerbájdžán, Kazachstánu nebo Egypt. Českým specialistům tak nestačilo pouze utajit informace o skutečném dodavateli, ale rozhodli zasít neshody a nedůvěru mezi země loajální Kremlu.[4]
Řehka, Karel. Informační válka. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2770-2