Internalizovaný sexismus se projevuje sexistickým chováním a postoji, které ženy uplatňují vůči sobě nebo jiným ženám a dívkám.[1][2] V širším měřítku spadá internalizovaný sexismus pod široké téma internalizovaného útlaku, který spočívá v utlačovatelských praktikách, které nadále pokračují, i když členové utlačovatelské skupiny nejsou přítomni.[1]
Internalizovaný sexismus může vést k nedostatku sebevědomí, soutěživosti, pocitu bezmoci a problémům s tělem.[3] Je to velký zádrhel při řešení problematiky sexismu jako celku.[4] Jako důsledek internalizovaného sexismu byly identifikovány vazby na psychické potíže, jako jsou úzkostné, depresivní nebo somatické příznaky.[5] Možnými následky mohou být deprese a sebevražedné sklony.[6]
Studie navíc zjistily souvislosti mezi internalizovaným sexismem a studem za tělo, sexuální objektifikací a poruchami příjmu potravy.[7] Internalizovaný sexismus hraje také roli při poklesu studijních výsledků[8] a zhoršení pracovního výkonu.[9] V širším měřítku se předpokládá, že přítomnost internalizovaného sexismu ve světě odcizuje dotčené osoby od sebe navzájem, a tím dále podporuje pokračující sexismus jako celek.[4]
Misogynie je nenávist, pohrdání nebo předsudek vůči ženám nebo dívkám. Ženy, které zažívají internalizovanou misogynii, ji mohou vyjadřovat snižováním hodnoty žen, nedůvěrou k ženám a vírou v genderové stereotypy ve prospěch mužů.[5] Ženy, které opakovaně narážejí na společenská přesvědčení, jež snižují hodnotu a schopnosti žen, si tato misogynní přesvědčení nakonec osvojí a uplatňují je na sebe i na ostatní ženy.[1] Důsledky internalizované misogynie zahrnují psychické poruchy, jako jsou deprese, poruchy příjmu potravy, nízké sebevědomí a menší míru podpory mezi ženami.[5]
Dawn M. Szymanski a kol. píší:
| „ | Heterosexismus, termín vyvinutý v rámci hnutí za práva LGB a vycházející z politických konceptů, označuje ideologický systém, který na individuální, institucionální a kulturní úrovni stigmatizuje, popírá a znevažuje jakýkoli jiný než heterosexuální způsob života.[10] | “ |
Internalizovaný heterosexismus je obecně definován jako internalizace předpokladů, negativních postojů a stigmatizace homosexuality ze strany osob, které se neidentifikují v rámci heteronormativního spektra nebo jsou v různé míře řazeny mezi sexuální menšiny.[10] Internalizovaný heterosexismus je projevem internalizovaného sexismu, který primárně ovlivňuje populaci sexuálních menšin – tvořenou lidmi, kteří se identifikují jako lesby, gayové, bisexuálové, trans nebo jiní. Může nicméně může ovlivňovat i heterosexuální populaci tím, že jí diktuje, jak komunikovat s neheterosexuálními lidmi a jak se k nim chovat. Tento jev se projevuje, když sexuální menšiny začnou do svého světonázoru přijímat rigidní a omezující heteronormativní hodnoty.
Příkladem těchto heteronormativních hodnot jsou fundamentalistické náboženské doktríny, které odsuzují jiné než heterosexuální orientace a aktivity, koncepty mužství a mužnosti, které zdůrazňují omezenou emocionalitu, nebo omezující láskyplné chování mezi muži.[6] Internalizace heteronormativity často vytváří konflikty genderových rolí u lidí, jejichž jednání se vymyká kritériím přijatelných kulturních norem, které podporují nerealistické a omezující představy o tom, co znamená být mužem nebo ženou v moderní společnosti. Jedním z nejčastějších důsledků internalizovaného heterosexismu je intenzivní deprese živená sebenenávistí a sexuálním útlumem.[6]
Termín toxická maskulinita vznikl v mýtopoetickém mužském hnutí na konci 20. století a v 21. století se začal hojně používat v akademické i populární literatuře.[11][12] Toxická maskulinita označuje škodlivé tradiční a kulturní normy spojené s maskulinitou, které mohou být škodlivé pro muže, ženy i celou společnost. Tento koncept zdůrazňuje škodlivé účinky idealizovaného tradičního mužského chování, jako je dominance, samostatnost a soutěživost, které u mužů vedou k internalizovanému stresu, problémům s vnímáním těla, zneužívání návykových látek a špatnému fungování ve společnosti.[13] Podle sociologa Michaela Flooda to zahrnuje „očekávání, že chlapci a muži musí být aktivní, agresivní, tvrdí, odvážní a dominantní.“ Americká psychologická asociace varovala, že "tradiční ideologie maskulinity" je spojena s negativními dopady na duševní a fyzické zdraví.[14][15] Muži, kteří vyznávají tyto tradičně mužské kulturní normy (tj. násilí, dominanci, apatii, soutěživost, promiskuitu a kulturní kapitál), mají větší sklon k depresi.[13]
Machismus, příbuzný pojem z hispanoamerické kultury, je podobný myšlence toxické maskulinity a je spojen s „odpovědností muže zajistit, chránit a bránit svou rodinu“.[16] Negativní konotace machismu jsou spojovány s násilím, apatií, homofobií, dominancí, fixací na úspěch v souvislosti s kulturním kapitálem a nezdravým životním stylem.[17][18] O tomto chování hovořili výzkumníci v roce 1986, kteří uváděli konflikt genderových rolí u mužů a možný strach mužů z ženskosti.[18] Důkazy naznačují, že konflikty mezi pohlavími způsobené machismem mohou vést u mužů k vysoké míře úzkosti a nízkému sebevědomí, stejně jako k hněvu, depresím a závislostem.[19][20]
Hypermaskulinní myšlenky obsažené v toxické maskulinitě a machismu mají zdokumentované negativní dopady na muže a jejich duševní pohodu.[21] Z kulturního hlediska, pokud muž nedokáže splnit kritéria mužnosti stanovená společností, je běžným důsledkem pocit nejistoty, méněcennosti a celkového citového strádání.[21]
Scheff (2006) píše: „Potlačování lásky a zranitelných emocí (smutku, strachu a studu, v posledním případě pocitů odmítnutí nebo odloučení) vede na jedné straně k mlčení nebo uzavírání se do sebe, na druhé straně k projevům hněvu (flagrantnímu nepřátelství). Zdá se, že klid a vyrovnanost hypermaskulinity jsou receptem na mlčení a násilí.“[22]
Brenda R. Weberová používá termín toxická femininita pro způsob dodržování rigidních ženských genderových rolí, který je posilován (někdy nevědomými) přesvědčeními typu „nejsem hodna“ a příkazy být neustále příjemná, vstřícná a poddajná. Podle Weberové tato přesvědčení a očekávání „naznačují, že neexistuje žádné apriorní ženské já“, které by bylo odlišné od potřeb a přání mužů a chlapců. Weber tyto normy spojuje s „obvykle bílými, většinou středostavovskými, neúprosně heterosexuálními a typicky politicky konzervativními“ očekáváními ženskosti.[23]
Roopika Risam píše, že obvinění z toxické femininity se stalo internetovým memem, který je příkladem napětí mezi feministkami na internetu ohledně konceptu intersekcionality a je namířen především proti feministkám jiné než bílé pleti, které jsou považovány za narušitele hlavního proudu feministických diskusí.[24] Například spisovatelka Michelle Goldbergová kritizovala internetovou call-out culture jako "toxickou" a přirovnala ji k pojmu „trashing“ feministky Jo Freemanové.[24]
Marianismus je termín, který vytvořila Evelyn Stevensová v eseji z roku 1973 jako přímou reakci na označení machismus pro muže. Mezi myšlenky marianismu patří ženská pasivita, sexuální čistota a morální síla.[25] Stevens definuje marianismus jako „kult ženské duchovní nadřazenosti, který učí, že ženy jsou polobožské, morálně nadřazené a duchovně silnější než muži“.[25] Hispanoamerické feministky kritizují koncept marianismu, protože je často prezentován jako opak machismu, a proto je ženskost stavěna do „oblasti pasivity, cudnosti a sebeobětování“.[26] Sociální psychologové Peter Glick a Susan Fiskeová navíc vytvořili teorii ambivalentního sexismu, která představuje dva typy sexismu: nepřátelský a benevolentní.[27] Nepřátelský sexismus odráží misogynii a pro pozorovatele se projevuje mnohem zjevněji.[28] Postoje benevolentního sexismu se pozorovateli jeví jako pozitivnější a ostatní pohlaví je vnímají jako posilování statu quo, proto benevolentní sexismus často zůstává nepovšimnut.[29]
Misogynii, včetně té internalizované, lze získat z mnoha vnějších zdrojů. Internalizovaný sexismus může být podporován ponižováním mužů a žen na základě jejich pohlaví ve vztahu ke společenským normám a normám chování. Internalizovaná misogynie se učí společně se socializací žen, tedy s myšlenkou, že mladé dívky jsou vedeny k tomu, aby se chovaly a jednaly jinak než jejich mužské protějšky. Předpokládá se, že tytéž společenské normy a normy chování se šíří také prostřednictvím působení médií, která odrážejí normy společnosti, jíž slouží k informování a zábavě.[zdroj?]
Mezi misogynií a masmédii existuje dlouhodobá souvislost. Komediální sitcomy často zobrazují muže, kteří ponižují hodnotu žen a komentují jejich váhu a velikost. To přispívá k internalizaci stereotypů o velikosti mužů a žen, což někdy negativně ovlivňuje duševní a fyzické zdraví žen.[30] Jedním z hlavních problémů masmédií je nedostatečné zastoupení žen v široce konzumované produkci.[31]
Kontext dětské zábavy je obzvláště závažný, protože mladá psychika je velmi vnímavá a je známo, že kreslené filmy hrají pedagogickou roli v dětském vývoji.[32] Malá mořská víla byla kritizována, protože vypráví příběh mladé ženy (Ariel, mořská víla malého vzrůstu), která se vzdá své přirozené identity mořské víly, aby vyhověla přáním svého milostného partnera, člověka.[31][33]
Někteří autoři tvrdí, že neustálým vytvářením reklam, které zobrazují ženy v otrockých pozicích, sexuálně obtěžované nebo jako sexuální objekty, inzerenti neustále vysílají misogynní poselství do veřejného povědomí.[34]
Rozdíly v komunikaci mezi pohlavími jsou ovlivněny internalizovaným sexismem, který se projevuje v každodenní konverzaci. Hlavním terčem internalizovaného sexismu jsou převážně ženy, které jsou považovány za méněcenné. V každodenní konverzaci jsou ženy podrobovány objektifikaci, používání hanlivých výrazů nebo znehodnocovány buď jinými ženami, nebo muži. Způsob komunikace a používání jazyka ženu objektifikuje. K dalším formám znevažujícího používání jazyka vůči ženám patří používání hanlivých výrazů, jako je „kráva“, „děvka“ a podobně. Tyto výrazy jsou používány jako forma kontroly nad ženami, které se vzpírají genderovým normám nebo mají asertivnější a výraznější vlastnosti. Tyto konverzační praktiky objektifikují a znehodnocují ženy a udržují internalizovaný sexismus.
Mezi pohlavími existují významné rozdíly v používání jazyka. Jazyk může také působit jako prostředek udržování mocenské nerovnováhy mezi skupinami. Zesměšňování a kritika udržují sociální stigma, které si pak postižení internalizují a stávají se kritickými vůči sobě a příslušníkům svého pohlaví nebo snižují svůj vlastní hlas. To je známé jako horizontální útlak ovlivněný systematickým znehodnocováním a vnitřní dynamikou internalizovaného sexismu.[9]
Přestože bylo provedeno mnoho výzkumů internalizovaného sexismu, mnozí odborníci v této oblasti se domnívají, že je zapotřebí podstatně více.[35] Cílem výzkumu je odhalit kulturní praktiky, které vedou k internalizovanému sexismu, a pomoci lidem pochopit, jak dosáhnout pozitivní změny. Například byla provedena a zveřejněna pozorování rozhovorů, která zvyšují povědomí o konverzačních praktikách považovaných za podporující internalizovaný sexismus. Jedná se o kvalitativní studie mezilidských rozhovorů mezi ženami, po nichž následuje společné kódování případů internalizovaného sexismu v rámci parametrů dohodnutých výzkumníky. Po kódování pak následuje zvyšování povědomí o zjištěních týkajících se těchto rozhovorů a jakýchkoli širších systémů sexismu, za jejichž podmnožinu mohou být považovány.[1]
Mezi další metody patří povzbuzování lidí, aby se záměrně odmítali podílet na znevažování, znehodnocování a objektifikaci příslušníků stejného pohlaví. Účinnými způsoby boje proti internalizovanému sexismu jsou posilování, podpora a spolupráce.[36] Boj proti důsledkům internalizovaného sexismu podporuje spolupráci a podporu mezi osobami stejného pohlaví a umožňuje ženám a mužům přijmout své tělo.[1]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Internalized sexism na anglické Wikipedii.