Ivan Dzjuba

ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: dílo přeložit z angličtiny; převést azbuku na latinku; transkripce má být česky ne anglicky
Ivan Dzjuba
Narození26. června 1931
Mykolajivka
Úmrtí22. února 2022 (ve věku 90 let)
Kyjev
VzděláníDoněcký pedagogický institut, Ševčenkův literární institut
Alma materDoněcká národní univerzita Vasyla Stuse
Povoláníliterární kritik, sociální aktivista, disident, politický vězeň, akademik, Ministr kultury nezávislé Ukrajiny (1992-1994), předseda komise udělující národní Cenu Tarase Ševčenka
ZaměstnavatelUkrajinská národní akademie věd
OceněníŘád knížete Jaroslava Moudrého 5. stupně, Řád svobody, Hrdina Ukrajiny
FunkceMinister of Culture of Ukraine (1992–1994)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Mychajlovyč Dzjuba (Іва́н Миха́йлович Дзю́ба, 26. června 1931, Mykolajivka, Doněcká oblast – 22. února 2022, Kyjev)[1][2] byl ukrajinský literární kritik, sociální aktivista, disident, nejznámější autor ukrajinského samizdatu[3], politický vězeň, akademik, Ministr kultury nezávislé Ukrajiny (1992–1994), předseda komise udělující národní Cenu Tarase Ševčenka, koeditor Encyklopedie moderní Ukrajiny, hlavní editor časopisu Současnost (Сучасність), člen ediční rady vědeckých časopisů Kyjivska starovyna (Київська старовина), Slovo i čas (Слово і час), Jevroatlantyka (Євроатлантика) ad.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Ivan Dzjuba pocházel z rolnické rodiny v Mykolajivce, kde se mluvilo pouze rusky. Roku 1932 rodina uprchla před hladomorem a přestěhovala se do dělnické obce Novotroyitske a odtud do hornické obce Olenivski Karjery (Dokučajivsk) v Doněcké oblasti, kde Ivan dokončil střední školu. Absolvoval Doněcký pedagogický institut (1949–1953) a postgraduálně studoval na Literárním institutu Ukrajinské akademie věd (1953–1956).[2]

Od roku 1950 psal literární kritiky a zejména ve druhé polovině 50. let kritizoval grafománii a provincialismus ukrajinských spisovatelů. Od roku 1957 byl redaktorem vydavatelství "Dnipro", později editor nebo korektor některých periodik.[4] Roku 1959 se stal členem Ukrajinské unie spisovatelů (SPU). Roku 1962 byl propuštěn z redakce časopisu "Вітчизна" pro "ideologická pochybení". V 60. letech se podílel na činnosti "Klubu kreativního mládí" v Kyjevě, který založil Ivan Svitličnyj.[3] Stal se jedním z mluvčích generace "Šedesátníků", odmítal oficiální teorie stalinské éry a povzbuzoval emancipaci poválečné generace ukrajinských spisovatelů z vlivu ruské literatury. Byl součástí hnutí, které se vymezovalo proti rusifikaci a zastával se pronásledovaných ukrajinských intelektuálů po jejich masovém zatýkání roku 1965. Spolu s ostatními disidenty podepsal petice za osvobození politických vězňů.[2]

Roku 1965 napsal knihu Internacionalizm čy rusyfikacija? (Internacionalismus nebo rusifikace?) a zaslal ji prvnímu tajemníku Ukrajinské komunistické strany Petro Šelestovi a předsedovi rady ministrů USSR Volodymyru Ščerbyckému. Dzjuba poukazuje na ničení ukrajinské inteligence a společnosti pod záminkou internacionalizace a rusifikaci považuje za pokračování imperiální politiky carského Ruska. Text byl hojně přepisován a koloval jako samizdat po celé Ukrajině.[3] Roku 1968 vyšel na Západě v překladech do několika jazyků.[2] Dzjuba vystoupil s projevem také po promítání filmu Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků v září 1965 v Kyjevě a roku 1966 při 25. výročí vraždy ukrajinských Židů v památníku Babí Jar[3], kde kritizoval "bezohlednou, krutou a nesmyslnou perzekuci ukrajinského národního a kulturního života" sovětským režimem.[4] Roku 1967 byl při procesu s Vjačeslavem Čornovilem a spolu s dalšími disidenty odeslal dopis, ve kterém protestuje proti porušování práva během procesu. ÚV KS USSR reagoval článkem "Jak a co I. Dzjuba obhajuje", na který napsal odpověď V. Čornovil (Jak a co B. Stenčuk obhajuje, aneb 66 odpovědí "internacionalistovi").[3]

Dzjuba byl nějaký čas považován za reformistu a úřady ho tolerovaly. Nepočítal s tím, že kvůli jeho knize bude ustavena zvláštní komise ÚV KS Ukrajiny a bude obviněn z vyvolávání nepřátelství mezi národy Sovětského svazu.[1] V polovině 60. let byl propuštěn ze zaměstnání, přestaly vycházet jeho články a publikace a KGB ho sledovala. Roku 1969 ho kyjevská pobočka SPU vyloučila, ale celostátní plénum SPU toto rozhodnutí roku 1970 přehlasovalo. Během nové vlny pronásledování disidentů byl Dzjuba v lednu 1972 zatčen, vyloučen z SPU a v dubnu 1973 odsouzen na 5 let vězení. Jediným důvodem byla jeho kniha Internacionalismus nebo rusifikace?. Měl v té době otevřenou formu tuberkulózy, přiznal vinu a distancoval se od vydání své knihy v zahraničí. Ještě na podzim téhož roku mu byl trest prominut a po 18 měsících věznění byl propuštěn.[3]

Jeho neschopnost stát za svými názory tvrdě kritizovali disidenti, zejména Valentyn Moroz a Leonid Pljušč (Facets of a Crystal, 1978). V 80. letech žil Dzjuba v izolaci, pracoval pro menší tiskovinu v Kyjevě a psal opatrné literární kritiky. V té době podrobně zmapoval literaturu pobaltských, kavkazských a středoasijských národů a zabýval se jejich historií, oproštěnou od ideologických nánosů a deformací.[4] Roku 1980 byl znovu přijat do Ukrajinské unie spisovatelů a roku 1981 vyšly jeho literární eseje Na puľsi doby. Teprve v době perestrojky se znovu objevil na veřejnosti jako důležitý zastánce ukrajinských zájmů a od druhé poloviny 80. let byl nejvýznamnějším ukrajinským literárním kritikem. Roku 1986 vyšel soubor jeho esejů Avtohrafy vidrodženňa (Autografy znovuzrození) a řada prací o Tarasu Ševčenkovi, ve kterých zdůraznil jeho národní cítění a kritiku Panslavismu.[2] Od roku 1989 byl vědeckým pracovníkem Institutu literatury Ukrajinské akademie věd.[4]

Po vyhlášení Ukrajinské nezávislosti roku 1991 se stal předsedou Národní asociace ukrajinistů a v letech 1992–1994 byl ukrajinským Ministrem kultury.[3] Od roku 1996 byl sekretářem Ukrajinské národní akademie věd. V letech 1991-2000 byl vedoucím spolueditorem měsíčníku Sučasnisť (Současnost), od roku 1998 vedoucím spolueditorem Encyklopedie současné Ukrajiny. Zastával řadu veřejných funkcí, pracoval v administrativě prezidenta (1997-2001) a od roku 1999 byl předsedou komise udělující Národní ceny Tarase Ševčenka.[2]

Zemřel 22. února 2022 v Kyjevě, dva dny před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, ve věku 90 let.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
  • 1987 Literární cena O. Biletského
  • 1991 Státní cena Tarase Ševčenka
  • 1992 Mezinárodní cena Nadace Omeljana a Tatjány Antonovič
  • 1996 Cena V Žabotinského
  • 2001 Hrdina Ukrajiny
  • 2009 Řád svobody
  • 2022 Řád knížete Jaroslava Moudrého 5. stupně
  • Od roku 2022 nese jeho jméno ulice v Kyjevě
  • Dokumenární film Ivan a Marta natočil roku 2023 režisér S. Bukovský[4]

Bibliografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • "Ordinary man" or bourgeois? K., 1959
  • Shevchenko and Petefi. "Modernity", 1967, part 3
  • Internationalism or Russification? Munich: Modernity, 1968. – 262 s.
  • Shevchenko and Khomyakov. "Modernity", 1970, part 1
  • Crystal faces. K., 1978
  • On the pulse of the day. K., 1981
  • Stefan Zoryan in the history of Armenian literature. K., 1982
  • We have one homeland. K., 1984
  • Revival autographs. K., 1986
  • Sadriddin Aini. K., 1987
  • Literature of the peoples of the USSR in Ukraine. In the book: Literary panorama. K., 1987
  • Volodymyr Svidzinskyi. In the book: Writers of Soviet Ukraine, vol. 13. K., 1987
  • Unsinkable paths of the past. Ibid., vol. 20
  • Do we realize the national culture as a whole? "Ukraine. Science and culture", 1988, vol. 22
  • Acquisitions and prospects of the genre. In the book: Literary panorama. 1987. K., 1988
  • In defense of man and people. K., 1989
  • He wanted to "live, create on his land...". In the book: Dry-Khmara M. Selected. K., 1989
  • The healing salt of self-knowledge. In the book: Movchan P. Sil. K., 1989
  • The muses are not silent. In the book: Authority. K., 1989
  • "Everyone has their share." K., 1989
  • Ranging from art to politics. K., 1989
  • "Because it's not just speech, sounds...". K., 1990
  • Cultural heritage and cultural future. "Ukraine. Science and culture", 1990, vol. 24
  • "Leonid Kiselyov from the second half of the twentieth century". In the book: Kiselyov L. We only live twice. K., 1991
  • "They caught a heart-felt will..." (Shevchenko's "Caucasus" against the background of the immemorial past). K., 1995
  • "Caucasus" by Taras Shevchenko against the backdrop of the enduring past. K., 1996
  • Between culture and politics. K., 1998
  • Thirst. K., 2001
  • From the well of years, vol. 2. K., 2001
  • Ukraine in front of the Sphinx of the future. K., 2002
  • Trap. Thirty years with Stalin. Fifty years without Stalin. K., 2003
  • Taras Shevchenko, 2005
  • Taras Shevchenko: Zhyttia i tvorchist’ (Taras Shevchenko: Life and Works), 2008
  • Nahnitannia moroku: Vid chornosotentsiv pochatku XX stolittia do ukrainofobiv pochatku stolittia XXI (Spreading the Darkness: From the Black Hundreds of the early 20th century to the Ukrainophobs of the early 21st century), 2010

Citát

[editovat | editovat zdroj]
Proč někteří lidé, včetně inteligence, vidí spásu ruského národa v obnově imperiálních struktur... v návratu "bývalé velikosti" - a zapomínají, že neštěstím ruského národa byla právě touha jeho vládců po "velikosti", tj. po nadvládě nad okolním světem? Proč je jakékoliv popírání šovinismu označováno za "rusofobii", a naopak nároky jiných národů jsou označovány za údajně nevděčné a téměř hamižné?[pozn. 1]

I. Dzjuba, 1990[1]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Why do some people, including the intelligentsia, see salvation for the Russian people in the restoration of imperial structures … in the return of “former greatness” — forgetting that the misfortune of the Russian people was precisely the desire of its rulers for “greatness”; i.e., domination over the world around them? Why is any denial of chauvinism branded as “Russophobia,” and instead claims of other peoples are branded as supposedly ungrateful and almost greedy?

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Orysia Hrudka, In memoriam: Donbas dissident Dziuba, jailed by USSR for challenging Russian imperialism, Euromaidan Press, 23.2.2022
  2. ↑ a b c d e f Internet Encyclopedia of Ukraine: Dziuba, Ivan
  3. ↑ a b c d e f g віртуальний музей, ДИСИДЕНТСЬКИЙ РУХ В УКРАЇНІ: ДЗЮБА ІВАН МИХАЙЛОВИЧ
  4. ↑ a b c d e ДЗЮБА ІВАН МИХАЙЛОВИЧ, Інститут енциклопедичних досліджень НАН України

Literatura (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Články (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Rakhmannyi R. Fire and ashes: Ivan Dzyuba's impulse and break. Montreal, 1974
  • Sverstyuk E. Ivan Dzyuba - talent and fate: To an outstanding Ukrainian - 75 / UK. 2006. No. 5–6
  • Bazilevskyi V. Philosophy and psychological time "not separately" life: I. Dzyubi - 75 / Dyvoslovo. 2006. No. 7
  • Donchyk V. Under the sign of Ivan Dzyuba / Dyvoslovo. 2006. No. 7
  • Ivanychuk R. My word about the leader of the sixties: I. Dzyubi – 75 / Dyvoslovo. 2006. No. 7
  • Baranov V. Spiritual imperative of Ivan Dzyuba / Kyjev. 2006. No. 7–8
  • Donchyk V. Literary critic, scientist, politician: [To the anniversary of I. Dzyuba] / Uryad. courier; 26. července 2006
  • Zhulynsky M. Ivan Dzyuba: "I have my own world, my own position": Catching up with a 75-year-old marathon runner with a pen in his hands / LU. 27. července 2006
  • The phenomenon of Ivan Dzyuba: Mat. round table K., 2007
  • Mushinka M. and others. The figure of Ivan Dzyuba: opinions of modern intellectuals // Encyclopedic Bulletin of Ukraine. 2021. Issue 13
  • To the anniversary of Ivan Dzyuba (to the 90th anniversary of his birthday): coll. of science pr. K., 2021

Souborné publikace

[editovat | editovat zdroj]
  • L. Alekseeva. History of dissent in the USSR. Vilnius-Moscow: Vest, 1992. – s. 13, 14, 15-17, 20-21, 22-23, 24, 25.
  • Kasyanov H. Dissent: the Ukrainian intelligentsia in the resistance movement of the 1960s and 1980s. K., 1995; ULE, vol. 3. K., 1995
  • A. Rusnachenko. National liberation movement in Ukraine.— K.: Publishing house named after O. Telighy.— 1998. – s. 32, 51, 61, 120-122, 142, 146, 147, 149, 152-155, 166-168, 186-188.
  • Ukrainian journalism in names, Vol. 6. Lvov, 1999
  • International biographical dictionary of dissidents of the countries of Central and Eastern Europe and the former USSR. T. 1. Ukraine. Part 1. Charkov: Kharkiv human rights group; "Human Rights", 2006. - s. 220–224.
  • Ukrainian diaspora: literary figures, works, biobibliographic information / Compilation. V. A. Prosalova. Doněck: Eastern Publishing House, 2012. — 516 s.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]