Ivan Kandyba

Ivan Kandyba (Іва́н Олексі́йович Кандиба)
Narození7.6.1930
Stulno, Lublinské vojvodství, Polská republika
Úmrtí8.11.2002
Lvov
Místo pohřbeníLyčakivský hřbitov (49°50′ s. š., 24°3′8″ v. d.)
Národnostukrajinská
VzděláníPrávnická fakulta Lvovské univerzity
Alma materPrávnícká fakulta Lvovské univerzity
Povoláníprávník
Znám jakozakládající člen Ukrajinské Helsinské skupiny, politický vězeň
OceněníŘád za odvahu 1. třídy
Politické stranyAll-Ukrainian Political Movement "State Independence of Ukraine"
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Náhrobek Ivana Kandiby na čestném poli Lychakivského hřbitova ve Lvov

Ivan Oleksijovyč Kandyba (* 7. června 1930, Stulno - 8. listopadu 2002, Lvov) byl ukrajinský aktivista za lidská práva. Spoluzakladatel Ukrajinské Helsinské skupiny. Po roce 1992 byl členem, později předsedou obnovené OUN. V pracovních táborech gulag strávil celkem 22 let.[1]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 7. června 1930 ve vesnici Stulno v Chełmské zemi (nyní Polsko), v rolnické rodině. V roce 1945 byla rodina Kandybových nuceně přesídlena do Ukrajinské SSR a usadila se nejprve v Mykolajivské, později Rivenské oblasti. V roce 1953 absolvoval právnickou fakultu Lvovské univerzity. Do roku 1961 pracoval ve městě Hlyňany ve Lvovské oblasti jako notář, lidový soudce a advokát.[1]

Protisovětská činnost

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 se seznámil s Levko Lukjanenkem. Podporoval myšlenku vytvoření podzemní marxistické strany Ukrajinský svaz dělníků a rolníků (Українська робітничо-селянська спілка, URSS), která by prosazovala odtržení Ukrajiny od SSSR.[2] Členové strany se scházeli v Kandybově bytě. V témže roce se aktivně zapojil do ilegální činnosti - distribuoval časopis Naše Slovo (Наше Слово), který vycházel v Londýně, seznamoval různé lidi s programem URSS a účastnil se diskusí o programu strany.

V roce 1961 bylo zatčeno 7 členů URSS, včetně Kandyby. Ivan Kandyba byl za "zradu státu" odsouzen na 15 let v táboře s přísným režimem. Byl vězněn v pracovních táborech v Mordvinsku (ZhKh-385/11, Javas) a Permské oblasti (VS-389/35, Vsekhsvyatskaya)[2] a 4 roky strávil také ve věznici v Vladimiru. V roce 1969 zaslal spolu s Levko Lukjanenkem a Mychailo Horynem do zahraničí "Výzvu Komisi OSN pro lidská práva" o farmakologickém ovlivňování politických vězňů.[3]

Propuštěn byl po odpykání celého patnáctiletého trestu v lednu 1976.[1] V Moskvě se setkal s Andrejem Sacharovem, Petro Hryhorenkem, Jurijem Orlovem a O. Ginzburgem.[3] Ve Lvově, kde žil jeho starý otec, bylo Ivanu Kandybovi odepřeno povolení k pobytu. Usadil se tedy ve městě Pustomyty, kde žil v letech 1976-1981[4]. Pracoval v dílně na opravu elektrických přístrojů a jako topič.

Roku 1976 byl zakládajícím členem Ukrajinské Helsinské skupiny. Jako její aktivní účastník si průběžně dopisoval s politickými vězni, setkával se s členy Moskevské Helsinské skupiny. Jedno z Kandybových delších prohlášení, napsané v lednu 1979 a adresované prezidiu Nejvyššího sovětu SSSR, je k dispozici v angličtině pod názvem Russian Unlawfulness in Ukraine (1980).[1]

Byl neustále pod zpřísněným administrativním dohledem (od osmi hodin večer musel být doma). Pokoušel se získat povolení k vycestování do USA na pozvání své sestry, ale bylo zamítnuto.[5] Byl předvolán na Výbor státní bezpečnosti SSSR, kde mu nabídli povolení k pobytu ve Lvově a práci v jeho oboru za přiznání v tisku a televizi.[2]

V roce 1981 byl znovu zatčen jako poslední člen UHG, který byl dosud na svobodě. Byl obviněn ze spoluautorství a šíření protisovětských materiálů (včetně dokumentů Ukrajinské Helsinské skupiny). V témže roce byl odsouzen k deseti letům v táboře se zvýšenou ostrahou a pěti letům ve vyhnanství, přičemž byl uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu.

Byl vězněn v táboře VS-389/36-1 (Kučino) a poté přemístěn do tábora VS-389/35. V roce 1988 byl Ivan Kandyba za to, že trval na svém statusu politického vězně a odmítl pracovat, umístěn na samotku, kde byl držen 65 dní.[2] Dne 5. září 1988 byl Ivan Kandyba omilostněn výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Z vězení byl však propuštěn až 9. září poté, co na protest držel hladovku a úřady vyhověly žádosti prezidenta USA Ronalda Reagana, aby politického vězně propustil.

Aktivity od získání nezávislosti

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 se podílel na založení celoukrajinského politického sdružení "Státní nezávislost Ukrajiny". Byl prvním předsedou strany a zakladatelem a poté redaktorem stranických novin "Nepokořený národ".

Od roku 1992 byl členem obnovené Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Okamžitě byl kooptován do výboru pro legalizaci a obnovu OUN na Ukrajině (OUNvU). Na druhé konferenci "legální" OUN v roce 1993 byl zvolen místopředsedou OUN-UP a v roce 1996 předsedou OUN-UP. Od roku 2001 byl čestným předsedou OUNvU. Strana ale nezískala význam jaký měla v předválečných letech a na politické scéně byla marginálním hráčem.[1]

Zemřel 8. listopadu 2002. Byl pohřben na Ličakovském hřbitově ve Lvově, pole č. 67[6].

Státní vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]
  • Řád za odvahu 1. třídy (8. listopadu 2006) [7]- za občanskou odvahu, obětavost v boji za prosazení ideálů svobody a demokracie a u příležitosti 30. výročí založení Ukrajinské občanské skupiny pro realizaci Helsinských dohod (posmrtně).

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e Ivan Jaworsky: Kandyba, Ivan, Internet Encyclopedia of Ukraine
  2. ↑ a b c d KANDYBA, Ivan Oleksiyovych
  3. ↑ a b Ю. Д. Зайцев: КАНДИ́БА Іван Олексійович, Modern Ukraine, 2012
  4. ↑ PUSTOMYTY, History of community development
  5. ↑ В.Овсієнко: КАНДИБА ІВАН ОЛЕКСІЙОВИЧ, Disidentské hnutí Ukrajiny
  6. ↑ Криса Л., Фіголь Р. Личаківський некрополь, Львів, 2006, ISBN 966-8955-00-5
  7. ↑ У К А З ПРЕЗИДЕНТА УКРАЇНИ: Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kasjanov G. ,The Dissenters: Ukrainian Intellectuals in the Resistance Movement of the 1960s-1980s (Odpůrci: ukrajinští intelektuálové v hnutí odporu v 60. až 80. letech 20. století).
  • Rusnachenko A. Národní osvobozenecké hnutí na Ukrajině.
  • Alekseeva L. Dějiny disentu v SSSR: Vesta, 1992.

Externí zdroje

[editovat | editovat zdroj]