Jan Bułhak | |
---|---|
Narození | 6. října 1876 Astašyn |
Úmrtí | 4. února 1950 (ve věku 73 let) Giżycko |
Místo pohřbení | Powazkowský hřbitov |
Alma mater | Jagellonská univerzita |
Povolání | fotograf |
Rodiče | Walery Bułhak a Józefa Haciska |
Ocenění | Stříbrný vavřín Polské literární akademie Zlatý záslužný kříž důstojník Řádu znovuzrozeného Polska |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan Bułhak (6. října 1876 – 4. února 1950) byl průkopníkem fotografie v Polsku a jeden z nejznámějších polských fotografů z počátku 20. století, etnograf a folklorista. Jako teoretik a filozof fotografie patřil mezi nejvýznamnější přívržence piktorialismu. Nejznámější je svými krajinami a fotografie města Vilnius (původně v Polsku, nyní v Litvě), byl také zakladatelem Fotoklubu Wilno (1927) a Polského fotoklubu, předchůdce moderního Svazu polských uměleckých fotografů (Związek Polskich Artystów Fotografików, ZPAF), kterého byl Bułhak čestným šéfem.
Jan Brunon Bułhak se narodil 6. října 1876 v obci Ostaszyn u Nowogródeku v Ruské říši (nyní Navahrudak, Bělorusko). Jeho rodiče byli Walery Antoni Stanisław Bułhak z Syrokomly a matka Józefa rozená Haciska Rochová, oba tamní vlastníci půdy. Jan Bułhak se začal zajímat o fotografii docela náhodou v roce 1905, když jeho manželka dostala fotoaparát. Téhož roku pořídil své první fotografie: portréty, krajiny, okolí.[1] Na počátku mu radil Bolesław Ignacy Domeyko, fotograf z Navahrudaku, který mu pomohl v základech fotografie. V roce 1908 vytvořil v obci Peresieka vlastní temnou komoru. V prosinci debutoval a získal hlavní cenu na fotografické soutěži, kterou pořádal Życie Ilustrowane (Ilustrovaný život), časopisecký týdeník spadající pod Kurier Litewski (Litevského kurýru).[1][2]
V roce 1910 se Jan Bułhak poprvé zúčastnil Světové výstavy fotografií v Bruselu.
Korespondoval se s Pařížským fotoklubem a francouzskými fotografy jako byli například: Emil J. Constant Puyo, Robert de la Sizeranne nebo Léonard Misonne.[1] Dvě vydání berlínského časopisu Photographische Mitteilungen (Fotografické novinky z roku 1910 obsahovaly jeho fotografie. Bułhak posílal své fotografie a zprávy do varšavského časopisu Ziemia („Země“) a do polské společnosti Local Lore. Publikoval mnoho překladů a článků v polských časopisech a vtělil estetiku piktorialismu do myslí svých čtenářů.
Od listopadu 1910 Bułhak pravidelně přispíval svými texty o fotografii do měsíčníku Fotograf Warszawski („Varšavský fotograf“). Brzy také začal přispívat do Tygodnik Wileński („Vilniusský týdeník“) (do roku 1939) a Deutscher Almanach („Německý almanach“).
V roce 1911 uspořádal Bułhak v Minsku výstavu fotografií. Zúčastnil se výstavy fotografií v polském Ciechocinku; a získal čestný diplom v kategorii uměleckých portrétů na soutěži v Antverpách.
Časem vybudoval a začal provozovat vlastní fotografický ateliér ve Vilniusu a od roku 1919 pracoval jako profesor umělecké fotografie na Univerzitě Stefana Batory (nyní Vilniuská Univerzita). Po druhé světové válce byl vyhnán ze svého domova Sověty a odstěhoval se do Varšavy. Zemřel v obci Giżycko během své poslední fotografické expedice 4. února 1950.
Byl zástupcem piktorialistického uměleckého hnutí. Tento proud se začal prosazovat na konci 19. století. Estetika impresionismu zasáhla do jeho děl s tématy krajina a architektura. Pro jeho díla je typický nejen smysl pro kompozici, krajinu, ale i schopnost využívat světlo, které vytváří náladu fotografie. Hlavním tématem jeho děl jsou brány, ulice, střechy a zajímavé povahy světla. Obrysy lidí na fotografiích jsou skloubeny s architekturou. Ovládal scénické rámování a měl smysl pro proporce a prostor.
Ve 20. letech 20. století razil užití termínu fotografika s cílem odlišit fotografy – umělce od fotografů – řemeslníků.[3]
Nejznámější jsou jeho fotografie pořízené v Bělorusku, vykazují jasné a konkrétní etnografické zaměření: Běloruské národní typy lidí, krajiny, vesnice a hospodářské budovy běloruských rolníků.
Byl nejen mistrem a znalcem místní historie, ale byl také známý jako učitel, knihovník, folklorista, historik umění a první běloruský historik fotografie. Je autorem desítek článků o běloruském folkloru a historii.