Jan Gebauer

Jan Gebauer
Narození8. října 1838
Úbislavice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. května 1907 (ve věku 68 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníjazykovědec, pedagog, překladatel, vysokoškolský učitel, novinář, politik, filolog, učitel, literární historik a historik umění
Alma materUniverzita Karlova
Tématalingvistika
DětiMarie Gebauerová
Jan Gebauer[1]
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Jana Gebauera na Vinohradském hřbitově v Praze

Jan Gebauer (8. října 1838 Úbislavice[2] – 25. května 1907 Praha[3]) byl významný český bohemista, ve své době přední český vědec a dodnes jeden z nejuznávanějších českých jazykovědců. Jeho vědecká práce byla výrazně ovlivněna pozitivismem, byl představitelem tzv. mladogramatismu, který se zabýval zkoumáním jazyka toliko z hlediska diachronního, současný stav (synchronní) nebyl brán vůbec v potaz. Zpracoval příručku Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů (1902), předchůdce dnešních Pravidel českého pravopisu.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Jan Gebauer se narodil v malé osadě Úbislavice v Podkrkonoší do chudých poměrů.[2] Na přímluvu místního faráře dostal nadaný chlapec možnost studovat na gymnáziu v Jičíně. Po maturitě nejdříve studoval teologii, studium však nedokončil a namísto toho se zapsal ke studiu filozofie na pražské univerzitě. Po celou dobu studií trpěl stálým nedostatkem peněz.

Po ukončení studií začal pracovat jako pedagog – nejprve v Praze, později v Pardubicích a nakonec opět v Praze (gymnázium v Ječné, 1871–1880). V roce 1872 získal doktorát filosofie a v roce 1873 se habilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. Roku 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a pověřen výkonem funkce prvního ředitele semináře pro slovanskou filologii,[4] o rok později profesorem řádným. V letech 1890–1891 byl děkanem FF UK,[4] v období 1899–1900 rektorem pražské univerzity.[5]

Jeho zásluhy ve vědních oborech slovanská filologie a literární historie byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádným členem se stal 10. května 1876, řádným od 6. června 1883), 20. dubna 1890 jej císař jmenoval řádným členem České akademie věd a umění.[6] Byl také členem akademií polské a ruské,[5] Jednoty českých filologů, působil v redakci Listů filologických (1874–1904), do Riegrova slovníku naučného přispěl řadou hesel týkajících se slovanské jazykovědy a literární historie.[7]

Spolu s T. G. Masarykem a Jaroslavem Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem[8]. Několik let poctivě bádal nad rukopisy, než z hlediska jazykového dokázal, že se jedná o padělek. Přitom byl tiskem napadán, že je zrádcem národa.

Zemřel roku 1907 a byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Jeho dcera Helena se stala manželkou profesora brněnské techniky Vladimíra Lista, Ludmila Eva se provdala za Josefa Schiezsla, vedoucího politického odboru kanceláře prezidenta Masaryka.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském (1888)
  • Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské – díl I. Nauka o slově, díl. II Skladba (1890)
  • Krátká mluvnice česká pro 1. třídy škol středních (1891)
  • Historická mluvnice jazyka českého – díl I. Hláskosloví (1894), díl III. Tvarosloví 1. Skloňování (1896), 2. Časování (1898), díl IV. Skladba (1929, k vydání upravil František Trávníček)
  • Slovník staročeský, díl I. A–J (1903) (on-line) a díl II. K–netbalivost, díl dokončen Emilem Smetánkou (1904–1913)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 403 • 1838 • Gebauer, Jan. Dostupné online.
  2. ↑ a b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1831-1839 v Úbislavicích, sign.166-2, ukn.9993, str.140. Dostupné online
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Ludmily na Vinohradech v Praze
  4. ↑ a b KUDĚLKA, Milan. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 162.
  5. ↑ a b KUDĚLKA, Milan. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 163.
  6. ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena. Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 80.
  7. ↑ ČERNÝ, Jiří a HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 178.
  8. ↑ PRECLÍK, Vratislav. K počátku rukopisných bojů. Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí. 1996, roč. IV., č. 15 (září), s. 12–13. ISSN 1210-1648.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 178–181. 
  • FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 788–791. 
  • GEBAUER, Jan (1838–1907). In: VEČERKA, Radoslav. Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů. Pomocné materiály ke spisu Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky (Praha, 2007) [online]. 2. [oprav. a dopl.] vyd. [Brno], [Masarykova univerzita], 2008, s. 39–40. Linguistica. ISSN 1801-5336. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/vecerka/vec-medailonky2.pdf
  • GEBAUEROVÁ, Marie. Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Díl 1 do roku 1886, díl 2 1886–1888. V Kladně: J. Šnajdr, 1926. 402 s.
  • GEBAUEROVÁ, Marie. Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Díl III. V Kladně: J. Šnajdr, 1932. 106 s.
  • KUDĚLKA, Milan a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. (Práce Historického ústavu ČAV = Opera Instituti historici Pragae. Řada A, Monographia, sv. 15.). ISBN 80-85268-69-8. S. 24–26, 55–57, 132, 162–171, 240–241, 303. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760: biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 128–129. 
  • NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. Kapitola Jan Gebauer, s. 93–108. 
  • PETR, Jan. Gebauerův seminář pro slovanskou filologii. Naše řeč. 1980, roč. 63, č. 3, s. 113–123. Dostupné také z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6188
  • POHORSKÝ, Miloš, red. Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 561. 
  • SYLLABA, Theodor. Jan Gebauer. Praha: Melantrich, 1986. 357 s. 
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 80–81. 
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 361–362. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 71–72. 

Online dostupná autorova díla

[editovat | editovat zdroj]
  • GEBAUER, Jan. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. 4. vyd. Praha: Unie, 1905. 359 s. Dostupné online. 
  • GEBAUER, Jan. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Příprava vydání Václav Ertl. 5. vyd. Svazek I. Hláskosloví. Nauka o slově. Praha: Unie, 1914. 244 s. Dostupné online. 
  • GEBAUER, Jan. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Příprava vydání Václav Ertl. 5. vyd. Svazek II. Skladba. Praha: Česká grafická akc. společnost Unie, 1914. 249 s. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Rektoři Univerzity Karlovy
1882–1920
(česká Karlo-Ferdinandova univerzita)
1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý
od 1920 (Univerzita Karlova)
1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková
Seznam rektorů Univerzity Karlovy